Článek
Místo pro spolehlivého člověka
Naše vrátnice je klidné a nenáročné místo. Hlavní náplní práce je otevírání brány, zapisování návštěv a občasný telefonát. Představa, že by tu mohl být někdo starší, kdo má rád pořádek a klid, mi přišla ideální. Kolegové souhlasili. Chtěli jsme pomoct někomu, kdo má problém sehnat práci, ale přitom může být spolehlivý a zodpovědný.
Vypsali jsme inzerát a během pár dní se ozvalo několik lidí. Většina se hned ptala na výši mzdy. Nabízeli jsme 250 Kč na hodinu. U nás v regionu to není málo, ale také ne částka, kvůli které by se lidé rvali. Říkali jsme si, že pro důchodce, který si chce jen přivydělat, to bude slušné.
Příchod uchazeče
Jeden pán se ozval už druhý den. Po telefonu byl milý, mluvil rozvážně a zdál se ideální. Domluvili jsme si schůzku. Když přišel, měl na sobě čistou košili, čepici v ruce a výraz člověka, který si na nic nehraje. Nabídla jsem mu kávu a začali jsme se bavit o práci.
Vysvětlila jsem mu, že směny jsou osmihodinové, včetně víkendů, ale bez nočních. Měl by hlídat vchod, zapisovat návštěvy a zvedat telefon. Kýval, že rozumí, že by mu to vyhovovalo. Vypadalo to, že se domluvíme hned.
Zlom v rozhovoru
Pak přišla řeč na peníze. Řekla jsem, že nabízíme 250 korun na hodinu. Než jsem to dořekla, zvedl obočí a lehce se pousmál. „Za tohle z domu nevykročím,“ řekl klidně.
Zůstala jsem chvíli zticha. Vysvětlila jsem mu, že jde o pozici pro důchodce, kteří už mají nějaký příjem a chtějí si jen přilepšit. Odpověděl, že si váží svého času víc než té částky, a že kdyby měl osm hodin denně sedět za stolem, chce cítit, že to za to stojí. Dodal, že když pomůže sousedovi se dřevem nebo opravou plotu, vydělá si víc a má z toho lepší pocit.
Nečekaná lekce
Poděkoval, rozloučil se a odešel. Všechno to trvalo sotva patnáct minut, ale zůstalo to ve mně dlouho. Ta věta byla prostá, ale přesná. Nebylo v ní pohrdání, jen jasné vědomí vlastní hodnoty.
My jsme chtěli být vstřícní, nabídnout práci člověku, kterému jinde šanci nedají. Ale on nepotřeboval shovívavost, chtěl férovou odměnu. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že když říkáme, že „pomáháme seniorům“, často jim jen nabízíme levnou práci, ne skutečnou příležitost.
Jak to dopadlo
Nakonec jsme našli jiného člověka, který byl ochotný nabídku přijmout. Práci zvládá dobře, ale pokaždé, když kolem vrátnice projdu, vzpomenu si na toho pána. Ne proto, že odmítl, ale protože měl pravdu.
Od té doby se na podobné situace dívám jinak. Vím, že někdy nejde o to, kolik nabízíme, ale o to, co tím druhému sdělujeme. A ten den mi došlo, že důstojnost má mnohem vyšší cenu než 250 korun za hodinu.
