Článek
Náhodné setkání u vedlejšího stolu
Do té restaurace jsem vešla sama. Měla jsem za sebou dlouhý den a chtěla jsem si v klidu dát teplé jídlo a na chvíli vypnout. Usadila jsem se ke stolu u okna a všimla si ženy, která si sedla nedaleko mě. Působila klidně, jen trochu nejistě sledovala ruch kolem sebe. Vzala do ruky menu a rozhlížela se po obsluze.
Když přišel číšník, situace se začala zvláštně lámat. Žena se na něj usmála a něco naznačila rukama. Až tehdy mi došlo, že je neslyšící a němá. Snažila se mu dát najevo, že si chce objednat, ukazovala na menu a psala něco do telefonu. Číšník ztuhl, zamračil se a bez jediného slova odešel.
První odmítnutí
Nejdřív jsem si říkala, že si jen odběhl pro zápisník nebo kolegu. Jenže minuty plynuly a nikdo se k ní nevracel. Když se číšník objevil znovu, šel přímo kolem jejího stolu, aniž by se na ni podíval. Žena se snažila upoutat jeho pozornost, lehce se zvedla ze židle a znovu mu ukázala telefon.
Jeho reakce byla studená. Řekl nahlas, že ji obsluhovat nebude, protože se s ní nedá domluvit a že na to nemá čas. Řekl to tak, aby to slyšeli i ostatní hosté. Někteří sklopili oči, jiní dělali, že se jich to netýká. Mně se sevřel žaludek.
Zastala jsem se jí
V tu chvíli jsem vstala. Ne proto, že bych toužila po konfliktu, ale proto, že mi to přišlo nespravedlivé. Řekla jsem mu klidně, že paní chce jen objednat jídlo, že může psát nebo ukázat na menu a že nechápu, v čem je problém. Zdůraznila jsem, že je to jeho práce a že neslyšící člověk není obtíž, ale host jako každý jiný.
Číšník se na mě podíval s podrážděným výrazem. Odpověděl, že se do toho nemám plést, a že pokud se mi to nelíbí, můžu jít jinam. Žena u stolu sledovala situaci s očividným napětím. Bylo vidět, že nerozumí všemu, co se říká, ale tón hlasu a výrazy tváří mluvily za vše.
Vyhození bez diskuse
Napětí v restauraci by se dalo krájet. Číšník se otočil a po chvíli se vrátil, tentokrát s vedoucím. Místo omluvy přišla rázná slova o tom, že restaurace si může vybírat hosty a že problémy tu nechtějí. Ukázal rukou směrem ke dveřím a řekl, že máme odejít obě.
Stála jsem tam v šoku. Ne proto, že by nás vykázali, ale proto, jak samozřejmé jim to připadalo. Žena pomalu vstala, sbalila si věci a podívala se na mě. Usmála se, takovým smutným, unaveným úsměvem, a dotkla se mi lehce ruky. Tenhle moment mi v hlavě zůstal nejvíc.
Co zůstalo po zavřených dveřích
Venku jsem cítila chlad a vztek zároveň. Restaurace za námi zavřela dveře a ruch uvnitř pokračoval, jako by se nic nestalo. Žena mi do telefonu napsala krátké poděkování. Nepsala dlouze, jen že je ráda, že se jí někdo zastal, i když to dopadlo takhle.
