Článek
Obyčejný začátek
Ten den jsem se zastavila v supermarketu po práci. Byla jsem unavená, myšlenkami ještě někde u nedokončených povinností a těšila jsem se domů. Vzala jsem si nákupní vozík, hodila do něj kabelku a začala procházet uličky. Nic výjimečného. Pečivo, zelenina, maso, pár věcí do domácnosti. Vozík jsem měla poměrně plný, protože jsem chtěla mít na pár dní vystaráno.
Bylo tam docela rušno, lidé se motali kolem regálů a občas jsem musela s vozíkem trochu couvnout, aby někdo projel. V jedné uličce jsem se zastavila u trvanlivých potravin a na chvíli jsem se soustředila na etikety. Vozík stál hned vedle mě. Nebyl ani metr ode mě.
Chvilka nepozornosti
V určitém okamžiku jsem se mírně odklonila, abych si vzala z vyšší police balení rýže. Netrvalo to ani pár vteřin. Když jsem se otočila zpět, vozík tam nebyl. Nejprve jsem si myslela, že jsem si ho omylem posunula sama, nebo že mi ho někdo nešikovně odsunul. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla muže o pár metrů dál, jak můj vozík tlačí směrem k další uličce.
Zůstala jsem chvíli stát, protože mozek to odmítal pochopit. Pak jsem se rychle vzpamatovala a šla za ním. Oslovila jsem ho slušně, že si asi spletl vozík, protože tenhle je můj. Podíval se na mě způsobem, který mi byl okamžitě nepříjemný.
Hádání beze studu
Bez zaváhání mi řekl, že vozík je jeho a že si ho určitě pletu. Ukázala jsem na svoji kabelku uvnitř vozíku a na konkrétní věci, které jsem do něj dávala. Tvrdil, že kabelka je jeho a že nákup patří jemu. V té chvíli jsem pochopila, že to není žádný omyl.
Mluvil klidně, skoro arogantně, jako by byl přesvědčený, že se nechám umlčet. Nejhorší na tom bylo, že lidé kolem nás začali zpomalovat, dívat se, ale nikdo se nezapojil. Připadala jsem si najednou strašně malá a vztek ve mně bojoval s nervozitou.
Rozhodnutí zavolat pomoc
Chvíli jsem se snažila mluvit rozumně, ale bylo jasné, že to nikam nevede. Muž se ani nesnažil couvnout. Držel vozík pevně a opakoval, že je jeho. V tu chvíli mi došla trpělivost. Řekla jsem nahlas, že zavolám ochranku obchodu. Možná jsem to řekla až příliš hlasitě, ale potřebovala jsem, aby to slyšel.
Jakmile uslyšel slovo ochranka, změnil se mu výraz v obličeji. Najednou už nebyl tak jistý. Začal se vymlouvat na nedorozumění a tvrdil, že vůbec nepochopil, že by vozík mohl být něčí jiný. Přesto ho stále držel.
Rychlá otočka
Vyndala jsem telefon z kapsy a skutečně jsem poprosila personál o přivolání ochranky. Trvalo to jen pár vteřin. V tom okamžiku muž pustil vozík, něco si zamumlal a doslova se otočil na patě. Bez dalšího slova odešel pryč směrem k východu. Tak rychle, že jsem skoro nestihla zareagovat.
