Článek
Krátká prosba, která zněla nevinně
Bylo to obyčejné odpoledne. Spěchala jsem z práce a zastavila se v samoobsluze, kam chodím pořád. U vchodu ke mně přišla žena. Nevypadala podezřele ani nervózně. Spíš unaveně. Ukázala na psa u nohy a zeptala se, jestli jí ho na chvilku pohlídám, než si skočí dovnitř. Prý to bude jen minuta. Automaticky jsem přikývla. Ani mě nenapadlo říct ne.
Pes si sedl ke mně, vodítko jsem si omotala kolem zápěstí. Žena zmizela mezi regály a dveře se za ní zavřely. Stála jsem tam a koukala na telefon. V hlavě žádná výstraha, jen běžná situace, jakých jsou desítky.
Čas se začal natahovat
Minuta se změnila v pět. Pak v deset. Pes byl klidný, jen občas zvedl hlavu, když se otevřely dveře. Pořád jsem si říkala, že třeba čeká u pokladny. Že se zdržela. Lidi chodili kolem, někdo se usmál, někdo si psa pohladil. Já tam ale stála čím dál víc nepatřičně.
Po patnácti minutách mi to začalo být divné. Vzpomněla jsem si, jak přesně zněla její věta. Jak řekla, že se hned vrátí. V hlavě mi poprvé probliklo, že se možná nevrátí vůbec. Okamžitě jsem tu myšlenku zaháněla. Přehnaná. Nesmyslná. Kdo by tohle udělal.
První pocit, že jsem zůstala sama
Když se dveře otevřely snad po dvacáté a vyšla úplně jiná žena, stáhlo se mi břicho. Uvědomila jsem si, že vlastně nevím vůbec nic. Jak se pes jmenuje. Odkud je. Co když má zdravotní problém. Co když je agresivní. A hlavně, co když jsem teď já ta, kdo za něj nese odpovědnost.
Zašla jsem dovnitř a zeptala se prodavačky, jestli si všimla ženy se psem. Jen zakroutila hlavou. Řekla mi, že tu lidi psy občas nechávají, ale že si je vždycky vyzvednou. V jejím hlase zaznělo něco, co mě znervóznělo víc než samotné čekání.
Rozhodnutí, které jsem nechtěla dělat
Po půl hodině už bylo jasno. Žena nepřijde. Stála jsem venku s pocitem, že mi někdo hodil do náruče cizí život a odešel. Volala jsem na městskou policii. Popsala situaci, psa, místo. Čekala jsem další čtvrthodinu, než přijeli.
Pes celou dobu seděl u mých nohou. Nedělal hluk, netahal. Díval se na mě tak, že jsem se musela odvrátit. Měla jsem chuť ho vzít domů. Zároveň jsem věděla, že to nemůžu udělat impulzivně. Policisté si ho převzali, sepsali se mnou krátký záznam a řekli, že se pokusí majitelku dohledat.
Ten obraz, který se mi vrací
Když odjeli, zůstala jsem stát sama. Před obchodem, kam jsem chtěla jít na tři minuty. Cítila jsem vztek, lítost i stud, že jsem vůbec váhala, jestli odejít. Nejvíc mi ale v hlavě zůstal ten okamžik, kdy mi žena podávala vodítko. Jakoby už tehdy věděla, že se nevrátí, a jen potřebovala někoho, kdo řekne ano.
