Článek
Zachytila jsem jejich pohledy
Všimla jsem si jich hned, jak nastoupily. Seděly naproti mně a působily jako dvě kamarádky na výletě. Smály se, chichotaly, a pak si začaly nenápadně fotit mou tašku. Byla to ta klasická levná taška s kostkovaným vzorem, kterou člověk koupí za pár korun na tržnici. Používám ji už roky, protože je pevná, lehká a vleze se do ní půlka nákupu.
Začalo mi to být nepříjemné
Jedna z nich si něco pošeptala té druhé, ta vyprskla smíchy a obě se na mě podívaly. Myslely si, že jim nerozumím, ale jejich angličtina byla dost hlasitá na to, abych zachytila pár vět. „Vypadá jak bezdomovec,“ smála se ta v růžové bundě. Kdyby to bylo jen jednou, přešla bych to. Ale cítila jsem, že se mi posmívají úmyslně.
Nechala jsem je v tom vykoupat
Chvíli jsem mlčela. Pak jsem se naklonila, klidným tónem řekla anglicky „You know, I understand every word you're saying,“ a usmála se. Výraz, který se jim objevil na obličeji, byl k nezaplacení. Dívka v růžové zrudla, druhá si sklopila oči a ani jedna už nevydala hlásku. Nečekaly, že rozumím. A hlavně, že zareaguju takhle klidně.
Okolí to zaregistrovalo
Nebylo potřeba křiku. Lidé kolem zpozorněli, někdo se pousmál, někdo zakroutil hlavou. Vzduch v tramvaji ztěžkl trapností. Turistky se začaly ošívat a při další zastávce rychle vystoupily. Dělaly, že tam měly původně skončit, ale bylo jasné, že utíkají z rozpaků.
Moje taška zůstala, ale ostuda patřila jim
Když tramvaj pokračovala dál, položila jsem tašku vedle sebe a zadívala se z okna. Byla jsem na ni vlastně pyšná. Ustála toho víc než leckterá značková kabelka a rozhodně mě nikdy neztrapnila tak jako ty dvě slečny samy sebe. Taška z tržnice možná není z katalogu, ale svou službu plní. A to se o nich říct nedalo.
