Článek
Fotka, která nás vyděsila
Dcera odjela se třídou na výlet do jižních Čech a já měla dobrý pocit, že si odpočine od školy a užije si kamarády. Druhý den nám poslala fotku, kde stála u zámku s několika spolužáky. Na první pohled obyčejná skupinová fotka. Jenže když jsem se podívala pozorně, všimla jsem si něčeho, co mě úplně zvedlo ze židle.
Za dcerou stál spolužák a měl ruku položenou přes její záda. Jenže jeho prsty nespočívaly na zádech, ale viditelně sahaly na její zadek. Dcera se přitom snažila tvářit, že se nic neděje, ale její úsměv byl křečovitý a oči měla sklopené. V tu chvíli se mi sevřel žaludek.
Okamžitá reakce
Ukázala jsem fotku manželovi a jeho reakce byla stejná jako moje. Oba jsme byli v šoku a hned jsme přemýšleli, co udělat. Bylo nám jasné, že to nemůžeme nechat být. Představa, že se naše dcera musí vyrovnávat s něčím takovým daleko od domova, nás děsila. Manžel mi řekl, ať hned volám třídní.
Telefon se mi třásl v ruce, ale musela jsem to udělat. Popsala jsem učitelce, co jsme na fotce viděli, a poprosila ji, ať to okamžitě řeší.
Reakce učitelky
Učitelka chvíli mlčela, pak řekla, že to půjde hned ověřit. O pár minut později mi zavolala zpět. Ujistila mě, že se dcerou mluvila, a že opravdu došlo k tomu, že spolužák na ni při focení sahal způsobem, který byl nevhodný. Dcera prý nechtěla dělat rozruch, tak to přešla.
Učitelka nám vysvětlila, že si chlapce zavolala stranou a velmi důrazně mu vysvětlila, že jeho chování je nepřijatelné. Také slíbila, že na něj bude během zbytku výletu dávat zvýšený pozor a o celé věci informuje rodiče i vedení školy.
Pocit bezmoci i úleva
Na jednu stranu se mi ulevilo, že to učitelka řeší a že dcera není sama. Na druhou stranu jsem cítila obrovskou bezmoc, že jsem nebyla v tu chvíli s ní a nemohla ji chránit. Manžel byl stejně rozrušený. Oba jsme se shodli, že až se dcera vrátí domů, musíme si s ní o tom v klidu promluvit a dát jí jasně najevo, že v takových situacích se nemusí bát ozvat.
Návrat domů
Když se po pár dnech vrátila, objala jsem ji snad silněji než kdy dřív. Sedli jsme si společně ke stolu a povídali si dlouho do noci. Přiznala, že se cítila nepříjemně, ale bála se, že kdyby to řekla, ostatní by se jí smáli. Tehdy jsem si uvědomila, jak důležité je, aby děti věděly, že se vždy mohou spolehnout na rodiče. Ten večer ve mně zůstane zapsaný napořád.
