Článek
Zpráva, která nebyla pro mě
Telefon ležel na lince a krátce zavibroval. Automaticky jsem se podívala na displej. Zpráva byla od dcery. Otevřela jsem ji bez přemýšlení. Po první větě mi to došlo. Nebyla psaná mně. Psala kamarádce. Stálo tam: „Dneska zase doma peklo, ta blbka se do mě naváží kvůli každé blbosti, chci odejít.“
Zůstala jsem koukat na obrazovku. Pokračovalo to ještě hůř. „Nemůžu se dočkat, až se odstěhuju. Je mi jedno, jestli skončí sama, hlavně ať mám klid.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo prudce stáhl žaludek. Nešlo o jednu nadávku. Šlo o to, s jakou lehkostí byla napsaná.
Když se vám rozpadne obraz vlastního dítěte
Četla jsem tu zprávu pořád dokola. Hledala jsem v ní náznak nadsázky, vzteku z momentální hádky, cokoliv, čím bych si to mohla omluvit. Jenže tam nic takového nebylo. Byla to chladná, jasná slova. Nepsala je v afektu. Psala je s pocitem, že já jsem problém, který je potřeba odstranit.
V hlavě se mi začaly skládat drobné střípky z posledních měsíců. Ignorování, pohrdavé pohledy, ticho u večeře, zavírání dveří. Vždycky jsem si říkala, že to zvládnu. Že jsem přece máma. Teď jsem si poprvé připustila, že možná jen držím doma někoho, kdo mnou opovrhuje.
Rozhodnutí přišlo překvapivě rychle
Neřvala jsem. Nebrečela jsem. Odložila jsem telefon a šla do jejího pokoje. Otevřela jsem skříň a vytáhla tašky. Začala jsem balit. Byla dávno dospělá a bylo na čase, aby se o sebe začala starat. Překvapilo mě, jak klidná jsem byla. Jako bych to měla v sobě připravené už dávno, jen jsem čekala na poslední potvrzení.
Krátký rozhovor bez emocí
Když přišla domů, uviděla tašky hned. Nepůsobila překvapeně. Ukázala jsem jí telefon a řekla, že jsem si zprávu přečetla. Nevymlouvala se. Neřekla, že to tak nemyslela. Jen pokrčila rameny a pronesla, že si s někým potřebovala postěžovat.
Řekla jsem jí, že pokud mě vidí takhle, nemá smysl, aby u mě dál bydlela. Že je dospělá a může se o sebe postarat sama. Dívala se na mě chladně, bez slz. Tašky si vzala a odešla.
Byt který náhle ztichl
Když se za ní zavřely dveře, sedla jsem si zpátky do kuchyně. Káva byla studená. Byt prázdný. Nebyla jsem pyšná ani zlomená. Byla jsem unavená. Uvědomila jsem si, že některé věty se nedají vzít zpátky, ani když jsou omylem poslané špatnému člověku. A že někdy je největší prohra zůstat tam, kde vás vlastní dítě vidí jen jako překážku, kterou je potřeba obejít.
