Článek
Slova, která zabolí
Přijela jen na víkend. Večer jsme se pohádaly kvůli něčemu úplně malichernému. Najednou na mě vychrlila, že jsem jí nikdy nerozuměla a že jsem byla špatná matka. Stála mezi dveřmi svého starého pokoje a dívala se na mě očima, které jsem nepoznávala. Když odešla, seděla jsem dlouho v kuchyni, poslouchala ticho a cítila, jak se ve mně všechno svírá.
Rozhodnutí z hořkosti
Ráno jsem otevřela dveře jejího pokoje a zůstala stát. Na posteli složená deka, pár knih na poličce a vůně, která mi připomínala dobu, kdy byla malá. Ten pokoj byl pro ni jistota, místo, kam se vracela, když se jí v životě něco nedařilo. V tu chvíli jsem necítila lásku, jen bolest a hořkost. Vzala jsem pytle, do každého její věc pečlivě ukládala a odnášela do sklepa. Sundala jsem závěsy, otřela prach a cítila, jak se s každým pohybem mění něco i ve mně.
Útočiště, které zmizelo
Během odpoledne byl pokoj k nepoznání. Starou postel jsem nechala odvézt, stěny přetřela světlou barvou a na místo jejího stolu postavila malý stolek pro hosty. Všechno, co v sobě neslo její minulost, bylo pryč. Měla jsem zvláštní pocit zadostiučinění. Nebyla to jen pomsta, bylo to i rozhodnutí, že ten prostor už nebude patřit jen jejím vzpomínkám.
Když to zjistila
O týden později přijela nečekaně. Otevřela dveře a okamžitě ztuhla. V očích měla šok a zlost, ale ani slzy se nedostavily. Řekla jen, že to byl jediný kout, kde se kdy cítila doma. Odpověděla jsem klidně, že teď je to pokoj pro hosty a že věci má ve sklepě. Nepromluvila už ani slovo.
Co zůstalo mezi námi
Od té doby spolu mluvíme opatrněji. Někdy přemýšlím, jestli jsem šla příliš daleko. Ale pokaždé, když si vzpomenu na její větu, cítím stejnou bodavou bolest. Možná to byla pomsta, možná jen zoufalá snaha chránit sebe. Vím ale jedno: ten pokoj už nikdy nebude jejím útočištěm, stejně jako já už nikdy nebudu tou matkou, kterou ve mně kdysi viděla.
