Článek
Dopis, který změnil obyčejný měsíc
Bydlím v malém bytě už mnoho let. Žádný luxus, žádné výhody navíc, jen klid a jistota, že mám kde spát. Důchod mám přesně rozpočítaný. Nájem, energie, léky, jídlo. Rezerva téměř žádná. Když jsem si znovu přepočítala částky po zvýšení nájmu, vyšlo mi to jasně. Na konci měsíce bych byla v minusu.
První pocit byl stud. Říkala jsem si, že jsem asi udělala něco špatně, že bych měla víc šetřit. Pak přišel vztek. Nájem mi byl zvýšený bez jakéhokoli vysvětlení, bez nabídky dohody, prostě oznámení. Jako bych byla jen položka v tabulce.
Marné pokusy o domluvu
Zvedla jsem telefon a zavolala pronajímateli. Vysvětlila jsem mu svou situaci. Nežádala jsem slevu, jen čas a lidský přístup. Odpověď byla chladná. Prý se ceny zvyšují všem a kdo nemá, může se odstěhovat. Ta věta mě bolela víc než samotné peníze.
Další dny jsem skoro nespala. Přemýšlela jsem, kde ubrat. Jídlo už bylo na minimu, léky vynechat nemohu. V hlavě mi běžely obavy, že skončím bez střechy nad hlavou. V mém věku není stěhování jednoduché ani levné.
Rozhodnutí, které ve mně zrálo
Jedno ráno jsem si sedla ke stolu a řekla si, že se nenechám zatlačit do kouta. Vytáhla jsem staré smlouvy, dopisy a poznámky. Četla jsem je pomalu, slovo po slovu. Zjistila jsem, že zvýšení nájmu nebylo provedeno správně. Chyběla lhůta i jasné zdůvodnění.
Napsala jsem oficiální dopis. Věcný, klidný, bez emocí. Popsala jsem svou situaci a odkázala se na konkrétní ustanovení ve smlouvě. Dopis jsem poslala doporučeně a kopii si nechala. Nebyl to vzdor, spíš tiché trvání na svém právu.
Ticho a nečekaný obrat
Několik dní se nic nedělo. Pak zazvonil telefon. Tentokrát byl hlas na druhé straně jiný. Měkčí, opatrnější. Pronajímatel se omluvil. Přiznal, že postup nebyl v pořádku a že si mou smlouvu znovu prošel. Navrhl vrácení původního nájmu a dohodu do budoucna.
Seděla jsem s telefonem v ruce a cítila obrovskou úlevu. Ne proto, že bych vyhrála, ale protože mě někdo konečně slyšel. Nebyla jsem problém, byla jsem člověk.
Večer, kdy jsem si uvařila čaj
Ten den jsem si uvařila čaj a seděla u okna déle než obvykle. Neoslavovala jsem, jen jsem byla klidná. Uvědomila jsem si, že i v tichu a bez křiku se dá ozvat. A že někdy stačí vzít papír, pero a nebát se stát za sebou, i když už člověk dávno není mladý.
