Článek
Peníze, které nebyly jeho
Přeplatek za obědy pro mě vždycky znamenal jasnou věc. Peníze jsme tam poslali my. Ne škola, ne jídelna, ne on. My. Když mi řekl, že mu je dali v hotovosti, automaticky jsem očekávala, že mi je předá. Ani mě nenapadlo, že by o tom mohl přemýšlet jinak.
Když jsem se ho zeptala, kde ty peníze jsou, mluvil vyhýbavě. Nejdřív že je má u sebe, pak že někde v batohu, nakonec že to vyřeší později. Už tehdy jsem cítila, že něco nesedí. Znám ho dost dobře na to, abych poznala, kdy mlží.
Přiznání, které mě vytočilo
Nakonec mi to řekl bez větších emocí. Peníze už nemá. Utratil je. Ne za jídlo, ne za školní věci, ne za něco rozumného. Šel na tetování. Řekl to tónem, jako by šlo o úplně normální věc, kterou by udělal každý.
V tu chvíli ve mně ruply nervy. Ne kvůli samotnému tetování, ale kvůli tomu drzému samozřejmému postoji. Vzal si peníze, které mu nepatřily, a rozhodl se s nimi podle sebe. Bez zeptání, bez domluvy, bez špetky respektu.
Výmluvy místo odpovědnosti
Když jsem se ho ptala, jak ho vůbec napadlo, že je to v pořádku, vytáhl argumenty, které mě vytočily ještě víc. Prý to byly peníze, které dostal on. Prý jsem mu je stejně chtěla vzít. Prý by si s nimi mohl dělat, co chce.
V tu chvíli mi došlo, že si realitu upravil tak, aby mu vyhovovala. Žádná lítost, žádné uznání chyby. Jen snaha obhájit si vlastní rozhodnutí. Ukázal mi tetování, malé, nenápadné, ale v tu chvíli jsem v něm neviděla žádný symbol ani význam. Viděla jsem jen důkaz toho, že si prostě prosadil svou.
Hádka bez křiku, ale s následky
Neřvali jsme na sebe. O to horší to bylo. Řekla jsem mu naplno, že to považuju za zneužití důvěry. Že mě nezajímá, jestli se mu tetování líbí. Že mě zajímá, že se zachoval nefér a sobecky. Odpověděl, že to nevidí tak černě. A v tom byl ten problém.
Nešlo o peníze. Šlo o to, že se rozhodl obejít mě a udělat si věci po svém, aniž by nesl odpovědnost. A místo omluvy jsem slyšela spíš obhajobu.
Prázdná obálka na stole
Nakonec mi přinesl tu obálku. Prázdnou. Položil ji na stůl, jako by tím bylo všechno vyřízené. Neřekl víc než krátké promiň. Bez emocí, bez snahy to napravit. A já pochopila, že tohle není epizoda, která se uzavře jednou větou.
Zůstala ve mně pachuť. Ne proto, že bych přišla o peníze za obědy. Ale proto, že jsem si poprvé naplno uvědomila, že se přede mnou někdo rozhodl hrát na dospělého, ale odpovědnost si vyložil jen tam, kde se mu to hodilo. A ten pocit, že si někdo bere, co mu nepatří, a ještě u toho čeká pochopení, ve mně zůstal dlouho potom.
