Článek
Dcera se odstěhovala do Německa kvůli manželovi. Je Němec, seznámili se tady, když pracoval v Praze. Dostal nabídku v Mnichově a ona šla s ním. Tehdy říkala, že to bude na pár let. Teď mají dům, dvě děti a já tam jezdím dvakrát do roka. Na jaře a před Vánoci.
Vnukovi je šest, vnučce tři. Narodili se tam a mluví německy. Rozumí česky, protože dcera na ně občas mluví, ale odpovídají německy. Když jsem tam byla naposledy, vnuk mi řekl Oma místo babičko. Neřekla jsem nic, ale něco se ve mně pohnulo.
Ten večer jsem dětem vzala knížku, kterou jsem přivezla z Česka, a začala jim číst pohádku česky. Vnučka se tulila a poslouchala, vnuk se díval na obrázky. Když jsem dočetla, pohladila jsem je a řekla dobrou noc. Česky, jako to dělala moje máma mně.
Dcera na mě čekala v obýváku. Řekla mi, ať na děti nemluvím česky. Zeptala jsem se proč. Řekla, že děti chodí do německé školky a že jim to mate jazyky. Že logopedka říkala, že mají mluvit jedním jazykem. Že čeština jim v Německu k ničemu nebude.
Řekla jsem jí, že čeština je jejich jazyk. Že jsou napůl Češi. Podívala se na mě a řekla, že jsou Němci. Že se tam narodili a budou tam žít. Že já to nechápu, protože jsem nikdy nežila v cizině. Její manžel seděl u televize. Česky neumí, takže rozhovoru nerozuměl. Možná to tak bylo lepší.
Tu noc jsem nemohla spát. Ležela jsem v pokoji pro hosty a přemýšlela, jestli má pravdu. Jestli je sobecké chtít, aby moje vnučata mluvila jazykem, kterým mluví jejich babička. Ráno jsem si řekla, že sobecké to není.
Zkusila jsem to ještě jednou. U snídaně jsem vnukovi řekla česky, ať si dá rohlík. Dcera se na mě podívala přes stůl. Nic neřekla, ale ten pohled stačil.
Zbytek návštěvy jsem mluvila německy. Lámaně, s přízvukem, s chybami. Vnučka se mi smála, když jsem řekla špatně člen. Smála jsem se s ní, i když mi do smíchu nebylo.
Doma jsem o tom řekla manželovi. Řekl, že dcera přehání. Že bilingvní děti mluví líp, ne hůř. Našel na internetu články a chtěl jí je poslat. Řekla jsem mu, ať to nedělá. Že to není o článcích.
Na jaře jedu znovu. Koupila jsem pohádkovou knížku, stejně jako pokaždé. Nevím, jestli jim ji budu číst nahlas. Možná ji nechám na nočním stolku a budu doufat, že ji vnuk jednou otevře sám.
Někdy mi vnučka volá přes telefon. Říká Oma, wie geht's dir. Odpovím jí německy, protože to dcera slyší. Ale úplně nakonec řeknu čau. To jedno slovo si nenechám vzít.
