Článek
Ideální babička jen naoko
Tchyně se po narození dcery chovala jako ta nejstarostlivější babička na světě. Nosila hračky, vařila polévky a neustále nabízela, že nám malou pohlídá. Všichni ji v okolí obdivovali, jak se dokáže starat. I já jsem jí zpočátku byla vděčná. Díky ní jsme si s manželem mohli občas vydechnout, zajít do kina nebo si prostě jen odpočinout.
Jenže po nějaké době jsem začala mít divný pocit. Dcera se po návratu od babičky chovala zvláštně, byla podrážděná, někdy i smutná. Když jsem se ptala, co se dělo, odpověděla neurčitě, že „babička zase seděla v obýváku a dělala svoje věci“. Nechápala jsem, co tím myslí, a přisuzovala to dětské fantazii.
Pravda od dítěte
Jednou večer, když jsme seděli u večeře, se dcera rozpovídala. Vyprávěla, že když u babičky spí, nesmí za ní do obýváku. A když se tam přece jednou šla podívat, viděla, jak babička kouří cigarety, pije z lahve víno a nadává na všechno kolem sebe. Prý jí řekla, aby to doma neříkala, že „maminka by se zlobila“.
V tu chvíli mi zatrnulo. U tchyně je přísně zakázáno kouřit, protože sama nám vždycky tvrdila, že s tím skončila. A alkohol? Nikdy by mě nenapadlo, že si dá víno zrovna při hlídání malé. Najednou mi začalo dávat smysl, proč byla dcera pokaždé jiná, unavená a bez nálady.
Konfrontace s tchyní
Další den jsme se s manželem rozhodli si s ní promluvit. Nejprve se tvářila překvapeně, potom uraženě. Tvrdila, že si dcera všechno vymyslela, že si občas dá jen skleničku a že kouření „není taková tragédie“. Když jsem jí řekla, že se malá bála kouře a nemohla kvůli tomu spát, jen mávla rukou.
Bylo vidět, že nechápe, proč to bereme vážně. Nakonec pronesla, že když jí nedůvěřujeme, tak ji už hlídat nebude. To nám znělo skoro jako úleva.
Klid po bouři
Od té doby dcera k babičce sama nechce. Říká, že se u ní necítila dobře a že tam „smrdí kouřem“. Tchyně se nám sice párkrát snažila ozvat, že jí malá chybí, ale nikdy se neomluvila ani nepřiznala, že to přehnala.
Místo toho se snaží dělat, jako by se nic nestalo. My jsme si ale s manželem jasně řekli, že důvěru už nedostane. A i když mě to mrzí, protože dítě by mělo znát své prarodiče, vím, že jsme udělali správně.
Někdy stačí pár vět od dítěte, aby člověk prozřel. A já jsem ráda, že jsme dceři věřili dřív, než bylo pozdě.
