Článek
Pláč, který se nevešel do našeho bytu
Dcera plakala často. Ne jinak než jiné děti, říkala jsem si. Únava, zuby, přetažení, strach ze tmy. Byla jsem s ní doma většinu dne a znala jsem každý odstín jejího hlasu. Věděla jsem, kdy chce jen pochovat a kdy už je to pláč, který se nedá utišit ničím. Večer jsem bývala vyčerpaná, ale pořád jsem měla pocit, že to zvládáme. Že jsme rodina, která si s tím poradí.
Manžel chodil z práce později a později. Nejdřív jsem to brala jako shodu okolností. Zakázky, kolegové, provoz. Pak jednou mezi dveřmi řekl větu, která mi zůstala v hlavě. Že se mu někdy nechce domů, protože ho tam čeká jen křik. Řekl to lehce, skoro jako vtip, ale mně se stáhl žaludek. Neodpověděla jsem. Jen jsem si řekla, že je unavený stejně jako já.
Věta, která změnila všechno
Pláč se nezlepšoval. Byly dny klidné a pak dny, kdy dcera brečela skoro pořád. Já s ní, on proti nám. Začal být podrážděný, mlčel, zavíral se do koupelny nebo seděl dlouho v autě před domem. Jednou večer, když dcera znovu plakala a já ji nosila po bytě, se na mě podíval úplně prázdným pohledem.
Řekl, že ji nemá rád. Chvíli jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Že to přece nejde. Že se takové věci neříkají. Pak to zopakoval. Klidně, bez emocí, skoro úlevně. Jako by ze sebe sundal těžký kabát.
Mezi dítětem a mužem
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Nezačala jsem křičet ani brečet. Jen jsem tam stála s dcerou v náručí a cítila, že jsem najednou sama. Nejen jako matka, ale i jako žena. Uvědomila jsem si, že celou dobu stojím mezi jeho nepohodlím a jejím zoufalstvím. A že se snažím vyhovět oběma, ale nejde to.
Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela. Jak se jí vyhýbá pohledem. Jak ji nikdy nevezme do náruče. Jak mluví o dítěti jako o problému, ne jako o člověku. Když byla chvíli ticho, byl klid. Když se ozvala, byl vztek. A ten vztek mířil pokaždé někam jinam, ale vždycky začínal u ní.
Ticho, které bolelo víc než pláč
Nejhorší nebyl ten pláč. Nejhorší bylo ticho po jeho slovech. Dny, kdy se doma skoro nemluvilo. Já fungovala, starala se, vařila, uklízela. On byl fyzicky přítomný, ale nepřístupný. Jako by si vytvořil vlastní svět, do kterého dítě nesmělo a já už skoro taky ne.
Jednou v noci, když dcera konečně usnula a já seděla v kuchyni se studeným čajem, mi došlo, že čekám na něco, co možná nikdy nepřijde. Na to, že si zvykne. Že se to zlomí. Že v něm něco naskočí. Ale některé věci se samy nespraví. A některé věty se nedají vzít zpátky.
