Článek
Začátek našich hádek o práci
Moje brigáda v místním obchodě pro mě nebyla jen způsob, jak si přivydělat. Bylo to něco, co mi dávalo rytmus dne a pocit, že jsem ještě užitečná. Dvakrát týdně doplňuji zboží a občas pomůžu zákazníkům najít to, co hledají. Nic těžkého, nic závratného, ale já jsem byla spokojená. Dcera však trvala na tom, že by bylo lepší, kdybych odpočívala. Říkala, že jsem celý život pracovala a že teď už nemusím. Když jsem přišla domů unavená, hned se mě ptala, proč to dělám, když bych nemusela. Vysvětlovala jsem jí, že peníze navíc potřebuju, ale pokaždé se tvářila, jako bych přeháněla nebo si vymýšlela.
Tajemství, které jsem skrývala i sama před sebou
Každý měsíc mi přišla ta stejná částka. Na papíře stálo 13 000 korun. Když jsem to viděla poprvé, měla jsem chuť ten papír roztrhnout. Ne proto, že bych čekala zázrak, ale protože to bylo pro mě příliš málo na život, který jsem si představovala. Nechtěla jsem dceři přiznat, že jsem na tom tak špatně. Bála jsem se, že by mě začala litovat nebo by chtěla, abych přijímala její peníze, a to jsem odmítala. Vychovala jsem ji sama a vždycky jsem se snažila, aby nic nepostrádala. Teď mi přišlo nepřirozené říkat jí, že já sama sotva vystačím.
Chvíle, kdy padly všechny výmluvy
Jednoho dne, když zase začala o tom, že je brigáda zbytečná, jsem už necítila sílu pokračovat v tom našem věčném kolečku. Sáhla jsem do šuplíku, vytáhla výměr a položila ho před ni. Nejdřív si myslela, že jde o nějaký starý papír, ale jakmile si přečetla částku, ztuhla. Viděla jsem, jak jí dochází, že nejde o můj rozmar ani o potřebu být mezi lidmi. Přestala mluvit, seděla jen tiše a dívala se na ten papír. Když se na mě podívala, zeptala se mě úplně prostě, jestli to je opravdu všechno. Odpověděla jsem jí, že ano, každý měsíc bez výjimky.
Zlom, který změnil její pohled
Od té chvíle přestaly všechny řeči o odpočinku. Dcera mi najednou nabídla, že mě odveze do práce, když budu potřebovat. Ptala se, kolik si vydělám a jestli mi to stačí aspoň na to, abych měla trochu klid. Dokonce se zajímala, jak to probíhá v obchodě a jestli jsem tam spokojená. Nešlo o kontrolu, spíš o snahu pochopit, čím si procházím. Poprvé jsem měla pocit, že mě skutečně slyší. Že už nedává rady z pohodlného odstupu, ale opravdu si uvědomuje, že bez té brigády bych jen seděla doma a počítala každou korunu.
