Článek
Návrat, který jsem si představovala jinak
Na letišti byla šťastná. Objímala mě a mluvila rychle, jako když je plná zážitků. Cestou domů mi vyprávěla o škole, o lidech, o tom, jak tam všechno funguje. Byla jsem ráda, že to zvládla. Měla jsem pocit, že se mi vrací silnější a sebevědomější.
První večer doma otevřela lednici a jen tak mezi řečí řekla, že v Německu mají větší výběr jogurtů. Zasmála jsem se. Přišlo mi to roztomilé. Jenže další den poznamenala, že tam mají čistší vlaky. O den později řekla, že tam lidé víc respektují pravidla.
Začala jsem si všímat, že Německo zmiňuje u skoro každé věci.
Německo jako měřítko úplně všeho
Nejde jen o velké věci. Spíš o drobnosti. Když jdeme nakupovat, řekne, že v Německu jsou obchody přehlednější. Když řeší brigádu, připomene, že tam měli férovější přístup. Když čekáme u doktora, řekne, že tam by to šlo rychleji.
Není to vyčítavé. Spíš konstatuje. Jenže když to slyším po desáté za den, začíná mě to bolet. Mám pocit, jako by náš život byl jen horší verze něčeho jiného.
Jednou jsem se jí zeptala, jestli se jí tady vlastně ještě líbí. Řekla, že ano, ale že Německo jí otevřelo oči. Ta věta mi zůstala v hlavě celý večer.
Domov, který najednou působí obyčejně
Začala jsem si všímat změn i u sebe. Když uklízím kuchyň, přemýšlím, jestli by to v Německu dělali jinak. Když jedu tramvají, napadne mě, jestli by tam byla čistší. Nikdy předtím jsem takhle nepřemýšlela.
Nejhorší moment přišel, když řekla, že v Německu se cítila víc jako dospělý člověk. Neřekla to proti mně. Přesto mě to zasáhlo. Měla jsem pocit, že všechno, co jsme jí doma dali, najednou ztratilo hodnotu.
Zároveň vidím, že se nesnaží být povýšená. Spíš je pořád ještě hlavou tam. Vypráví o lidech, které poznala. O městě, kde žila. O tom, jak jí tam dávaly věci smysl.
Snahy vrátit se zpátky do běžného života
Postupně si zvyká zpátky na rytmus tady. Chodí ven s kamarády, pomáhá doma, plánuje další studium. Jen Německo z jejího vyprávění pořád nemizí.
Někdy mám chuť jí říct, ať už to nesrovnává. Pak si ale uvědomím, že bych asi dělala totéž. Půl roku je dlouhá doba. Zvlášť když tam člověk poprvé žije úplně sám za sebe.
Snažím se víc poslouchat než reagovat. Ptám se jí na detaily. Co jí tam chybělo. Co jí naopak chybí tady. Někdy řekne, že jí chybí rodina. Jindy že jí chybí klid ulic večer. Je to zvláštní směs dvou světů.
