Článek
Když jsme byly jen my dvě
Jsem už dlouho vdova. Vychovala jsem jednu dceru a žily jsme spolu jako tým. Když jsem zestárla a začaly mě zrazovat nohy, uklidňovala mě, že se o mě postará. Opakovala, že jsem pro ni všechno a že za žádných okolností nepůjdu nikam, kde bych se cítila jako odložená věc. Věřila jsem jí. Byla moje jistota v nejistém světě.
V tom období jsem se cítila relativně dobře. Dokázala jsem ještě vařit, starat se o dům a hlídat vnoučata od její kamarádky. Jen jsem potřebovala trochu pomoci při nákupech a větším úklidu. Myslela jsem si, že to je maličkost.
Nový člověk všechno změní
Když si dcera našla přítele, byla jsem za ni ráda. Přála jsem jí štěstí a rodinu. Jenže její pozornost jako by se začala stáčet jinam. Do nových plánů jsem se nehodila. Náhle začalo být obtěžující, že žiji s ní. On se často vyjadřoval o tom, že by si přál mít byt jen pro sebe a pro ni. A jednoho večera za mnou dcera přišla s vážným výrazem. Řekla mi, že domov seniorů je pro mě nejlepší řešení. Prý budu mít péči a společnost lidí v mém věku.
Byl to šok. Ještě před pár měsíci tvrdila, že taková možnost nikdy nepřipadá v úvahu. Zvedala jsem ruce a ptala se co jsem udělala špatně. Odpovědi byly neurčité. Prostě dospělí lidé potřebují svůj prostor.
Odchod, na který jsem nebyla připravená
Do domova jsem se balila se staženým hrdlem. Dcera mě objala a řekla, že za mnou bude jezdit. Párkrát opravdu přijela, ale pak její návštěvy řídly. Její přítel mě prý nemá rád a doma o mě nechce slyšet. Poprvé jsem pocítila, jaké je to být přítěží. Sedím ve společenské místnosti, pozoruji ostatní a přemýšlím, jestli tu opravdu patřím. Všichni jsme tu skončili podobně. Někde na konci priorit.
Co se stalo s tím slibem
Někdy si říkám, že jsem to mohla čekat. Mladí lidé žijí rychle, mají své sny a starý člověk do nich často jednoduše nezapadá. Ale přesto mě to bolí. Slíbila mi, že mě nikdy neopustí. A já jsem jí uvěřila.
