Článek
Peníze, o kterých se doma nemluvilo
O dědictví jsem se dozvěděla až s odstupem. V rodině se o penězích nikdy moc nemluvilo a babička byla typ člověka, který celý život šetřil, ale nedával to najevo. Když se řešilo dědické řízení, vyšlo najevo, že většina majetku připadne strýci. Brali jsme to jako hotovou věc. Byl jediný, kdo se o babičku v posledních letech pravidelně staral, vozil ji k lékaři a pomáhal s nákupy.
Nikdo z nás tehdy neřešil částku. Pět milionů znělo abstraktně. Bylo to něco, co se nás vlastně netýkalo. Říkala jsem si, že mu ty peníze dají klid, že si konečně zařídí život a nebude pořád řešit dluhy a nestálou práci.
První změny byly vidět rychle
Už po pár měsících bylo jasné, že se něco mění. Nové auto, drahé dovolené, rekonstrukce bytu, značkové oblečení. Strýc, který dřív počítal každou korunu, najednou žil stylem, jaký jsem u něj nikdy neviděla. Všichni jsme si říkali, že si to zaslouží. Že si celý život odpíral a teď si jen plní sny.
Jenže sny se postupně změnily v návyk. Peníze mizely rychleji, než by kdo čekal. Nepřemýšlel o rezervách, neinvestoval, neměl žádný plán. Všechno řešil pocitem, že těch pět milionů je skoro nekonečných.
Tři roky a prázdný účet
Zlom přišel nenápadně. Žádná velká hádka, žádná scéna. Jen jedno odpoledne zazvonil telefon. Strýc mi volal po letech bez bližšího kontaktu. Hlas měl tichý a nervózní. Řekl mi, že se dostal do problémů a že potřebuje pomoct.
Během jedné hodiny ze mě spadla iluze, že peníze automaticky řeší život. Celých pět milionů bylo pryč. Útraty, špatná rozhodnutí, půjčky, které si bral s pocitem, že je snadno splatí. A když peníze došly, zůstaly jen závazky.
Pocit povinnosti, který nechci mít
Najednou se na mě začalo nahlížet jako na někoho, kdo by měl pomoct. Ne proto, že bych měla peníze. Ale proto, že jsme rodina. Ten argument zazněl několikrát. Rodina si přece pomáhá.
Jenže já si nedokážu pomoct s pocitem, že pomoc má hranice. Nejsem zodpovědná za rozhodnutí dospělého člověka, který měl šanci zajistit se na celý život. Nemůžu nést důsledky jeho lehkovážnosti jen proto, že sdílíme příjmení.
Ticho, které bolí víc než hádka
Od té doby je mezi námi ticho. Nevyčítáme si nic nahlas, ale visí to ve vzduchu. Vím, že mě vnímá jako někoho, kdo ho zklamal. A on je pro mě symbolem promarněné příležitosti, kterou už nikdo nevrátí.
Nejhorší na tom všem je, že když si na babičku vzpomenu, nemyslím na její laskavost ani na to, jak nám pekla koláče. V hlavě se mi vybaví číslo pět milionů a pocit, že některé věci se nedají spravit ani omluvou, ani prosbou, ani tím, že je člověk rodina.
