Článek
První kroky do jiného světa
Když jsem dorazil na svou první směnu, vila působila jako z katalogu. Dokonalá zahrada, bazén čistý jako sklo a kolem pobíhali lidé, kteří vypadali, jako by nikdy nespali. Řekli mi, že mám být nenápadný a držet se u brány. Nebyl jsem hlídač, spíš kulisa. Překvapilo mě, kolik aut přijíždělo už přes den. Nikdo mi nic nevysvětloval, jen se všechno tvářilo jako běžný provoz.
Noční život, který nešel zastavit
Jakmile zapadlo slunce, vila se měnila. Hudba se ozvala dřív, než jsem stačil obejít první okruh. Lidé přicházeli v podivných skupinkách a přinášeli s sebou láhve, tašky a věci, o kterých jsem radši nepřemýšlel. Každou noc se konala party, která neměla konec. Tanec na střechách, skákání do bazénu v oblečení, házení nábytku do vody a smích, který zněl, jako by nikoho nezajímalo, co bude zítra. Já stál za plotem a jen sledoval, jak se vila mění v cirkus bez pravidel.
Scény, které nevymyslíš
Jednou v noci se otevřely dveře a ven vyběhli tři hosté, celí od třpytek a s nafukovacím krokodýlem v ruce. Křičeli, že jdou dobýt moře, i když moře bylo kilometr daleko. Jindy jsem našel u brány motorku položenou na boku a vedle ní dva lidi, kteří se smáli tak moc, že nedokázali vstát. Správce mi zakázal zasahovat, prý se to tam děje každý víkend. Nechápal jsem, jak to ta vila přežívá.
Rána po akci
Nejhorší nebyly noci, ale rána. Přišel uklízecí tým a začal sbírat věci, o kterých bych nikdy neřekl, že se mohou ocitnout na zahradě. Našli jsme kostýmy, rozdrbané matrace, cizí doklady a dokonce i mini lednici v bazénu. Jednou jsem na trávníku našel někoho, kdo spal mezi květinami, jako by to bylo to nejpřirozenější místo na světě. Všichni se tvářili, že je to normální, jen mně se z toho dělalo špatně.
Konec, který jsem potřeboval
Vydržel jsem tři týdny. Jednu noc přinesli do zahrady obří osvětlenou kouli a pustili ji z kopce. Rozmlátila schody, rozbila zábradlí a zastavila se až u brány, metr ode mě. Tehdy jsem věděl, že pokud chci odejít po svých, musím pryč. Dal jsem výpověď a odjel domů. Když dnes slyším hlasitou hudbu, vybaví se mi ta vila. Ne kvůli strachu, ale kvůli chaosu, který tam vládl. Některé věci se mi v hlavě usadily tak pevně, že už je nikdy nevyženu.
