Článek
První dojem
Vila působila jako z jiného světa. Všechno bylo přehnaně drahé, naleštěné, a přesto studené. Majitel, cizinec s pověstí úspěšného podnikatele, tam trávil málo času. Většinu dne jsem viděla jen jeho personál a skupinu lidí, kteří v domě bydleli bez zjevného důvodu. Chovali se jako páni, ale nikdo z nich nepracoval. Přišlo mi, že jsem se ocitla ve světě, kde se neplatí pravidla.
Pod povrchem luxusu
Zpočátku jsem si říkala, že mi po tom nic není. Měla jsem dělat jídlo a mlčet. Jenže čím déle jsem tam byla, tím víc jsem si všímala věcí, které nedávaly smysl. V noci bývalo v domě rušno, auta přijížděla i odjížděla v podivné hodiny, občas se z pater ozýval křik nebo pláč. Když jsem se zeptala, co se děje, správce se na mě jen podíval a řekl, že je lepší nevědět.
Zkažený svět
Každý večer se konaly večírky, na které přicházeli hosté v drahých oblecích a s výrazem, že jim všechno patří. Alkohol tekl proudem, cigarety se válely po stolech, a já měla vařit jako by se nic nedělo. Občas jsem ráno našla věci, které by mě nenapadlo spatřit ani ve špatném filmu. Zničený nábytek, šmouhy od krve, zvratky v bazénu, oblečení rozházené po zahradě. Personál to vždy beze slova uklidil a tvářil se, že nic nevidí.
Lidé bez hranic
Vila byla plná cizích tváří. Každý den někdo jiný, někdo, koho už jsem nikdy neviděla. Byly tam i ženy, některé sotva dospělé, jiné evidentně zlomené. Chodily s prázdným pohledem, mluvily šeptem a mizely tak rychle, jak se objevily. Nikdo nechtěl nic vysvětlovat. Když jsem se jednou odvážila zeptat, proč mají některé modřiny, odpověď byla stručná: „Nevšímej si toho.“
Zvrácená rutina
Zlo se tam stalo běžnou součástí dne. Mělo svůj řád, stejně jako mé vaření. Ráno příprava snídaně, přes den ticho, večer chaos. Nikdy jsem nevěděla, kdo se vrátí domů a v jakém stavu. Lidé křičeli, smáli se, hádali. Občas jsem slyšela rány, jako by někdo něco rozbíjel. A přesto se druhý den všechno opakovalo znovu, jako by se nic nestalo.
Útěk
Po pár týdnech jsem to nevydržela. Cítila jsem, že z toho místa začínám hnít i já. Člověk tam přestával rozlišovat, co je normální a co už ne. Všichni tam mlčeli, i když věděli, že se děje něco strašného. Jednoho dne jsem prostě zavřela kuchyň, sundala zástěru a odešla. Nikdo se mě ani nepokusil zastavit.
Ticho, které nezmizelo
Dnes pracuju v obyčejné hospodě. Lidé si tam objednávají guláš, smějí se a hádají o fotbal. A já si někdy vzpomenu na tu vilu. Na ten zvláštní klid po každé noci plné hluku a neřesti. Ten klid, který byl ve skutečnosti tichým přiznáním, že se tam dělo něco, co by se nemělo nikdy dít. A z toho ticha se mi dodnes zvedá žaludek.
