Článek
Chtěla jsem jim dát to, co jsem sama nikdy neměla
Vyrůstala jsem v chudé rodině, kde nebylo nic jistého. Táta odešel, máma nás vychovávala sama a já si už jako dítě říkala, že až budu mít vlastní děti, udělám všechno jinak. Vdala jsem se mladá, pracovala jsem celý život v nemocnici a manžel byl řemeslník. Neměli jsme nikdy moc, ale dokázali jsme ušetřit. Každé z dětí jsme pomohli s bytem, platili jsme školy, dávali peníze na svatby, hlídali vnoučata. Dělali jsme to s láskou. Ne proto, že bychom za to čekali vděk. Jenže časem se ten vděk změnil v samozřejmost. A pak v pohrdání.
Vždycky jsem byla ta poslední, na koho si vzpomněly
Začalo to pomalu. Nejprve telefonáty jednou za týden. Pak jednou za měsíc. A nakonec, když jsem nevolala já, nezavolaly vůbec. Místo toho se ozvaly jen tehdy, když něco potřebovaly. „Mami, můžeš nám půjčit na dovolenou?“ „Mami, budeš hlídat o víkendu?“ „Mami, nemáš ještě tu starou televizi?“ Byla jsem pro ně jakási služba bez emocí. Když jsem jednou řekla, že nemůžu přijet, protože mám horečku, dcera mi odsekla, že si to mohla zařídit jinak. V tu chvíli jsem cítila, že něco není v pořádku. Že už nejsem matka, ale jen automat.
Ztratila jsem manžela a zůstala úplně sama
Můj muž zemřel před sedmi lety. Bylo to těžké období. Děti přijely na pohřeb, ale pak jsem zůstala sama. Nikdo se neptal, jak mi je. Nikdo mě nepozval na oběd, nezajímal se. A když jsem jim volala, měla jsem pocit, že obtěžuji. Tohle nebyla láska. Tohle bylo vyčerpávající, bolestivé a ponižující.
Našla jsem si přítele, děti se obrátily proti mně
Když mi bylo přes šedesát, potkala jsem Petra. Starý známý ze školy, kterého jsem náhodou potkala v obchodě. Začali jsme si povídat, chodili spolu na procházky, do kina. Byl ke mně pozorný a laskavý. Poprvé po letech jsem se necítila osaměle. Když jsem o něm řekla dětem, nastal výbuch. Obvinily mě, že ho mám jen kvůli tomu, že nechci být sama, a že určitě touží po mém majetku. Začaly mě kontrolovat, volaly sousedům, vyptávaly se, co děláme. Jedna z dcer mi dokonce řekla, že jsem „na stará kolena úplně zblbla“.
Už jsem se nechtěla dál trápit
Sedla jsem si jednoho dne ke stolu a napsala závěť. Ne z pomsty. Ale proto, že už jsem nechtěla svůj život odevzdávat lidem, kteří mě roky brali jako samozřejmost. Děti jsem vydědila. Každému jsem napsala osobní dopis, kde jsem vysvětlila proč. Nešlo o peníze. Šlo o to, že jsem se necítila jako jejich máma, ale jako někdo, koho je třeba využít. Všechno jsem přepsala na Petra. Ví, že na tom nezbohatne. Ale zároveň ví, co pro mě znamená. Pečuje o mě, když je mi špatně. Smějeme se spolu. Je to člověk, který mě přijímá takovou, jaká jsem.
Nelituji. Konečně žiju podle sebe
Možná mě budou lidi soudit. Možná si moje děti budou říkat, že jsem zlá a nevděčná. Ale kdyby věděly, kolikrát jsem kvůli nim plakala, jak moc jsem toužila po obyčejném obejmutí nebo poděkování, možná by mlčely. Teď mám klid. Není mi dvacet, ani třicet. Ale to neznamená, že musím dál čekat na lásku, která nepřijde. Konečně jsem se rozhodla žít podle sebe. A to mi už nikdo nevezme.
