Článek
Na začátku jsem mu fandila
Pracuji jako vedoucí účetního oddělení a za svůj život už jsem vystřídala desítky kolegů. Většinou mladých, někdy netrpělivých a zbrklých. Proto jsem byla upřímně ráda, když se mi do ruky dostal životopis staršího pána, který měl za sebou dlouhá léta praxe a znal spoustu starých postupů, které se dnes už neučí. Sama mám přes šedesát, tak jsem si říkala, že si budeme rozumět. V den, kdy nastoupil, přišel v obleku s aktovkou, mile mě pozdravil a podal mi ruku. Ukázala jsem mu jeho místo a vysvětlila, co bude dělat. Všechno se zdálo být v pořádku, těšila jsem se, že mi konečně někdo pomůže a trochu mě odlehčí.
Už od začátku bylo jasné, že nestíhá
Jenže už první den jsem si všimla, že jeho tempo je pomalejší, než jsem čekala. Dala jsem mu jednoduchý výkaz, který bych zvládla za dvacet minut, a on ho dělal celé dopoledne. Nechtěla jsem na něj tlačit, tak jsem mu řekla, ať si zvykne a klidně se mě na cokoli zeptá. Jen se usmál a řekl, že potřebuje čas. Druhý den jsem mu ukázala další úkoly a zůstala stát za ním, abych mu pomohla. Viděla jsem ale, že všechno dělá tak opatrně a pomalu, až mi to začalo být nepříjemné. Kolegové se na mě už začínali dívat a ptali se, jestli si všimnu, jak moc nás brzdí. Já to samozřejmě viděla, ale pořád jsem věřila, že se rozjede.
Rozhodnutí, které jsem odkládala
Ve středu jsem za ním přišla s tím, že mu ukážu, jak si práci lépe rozvrhnout. Poslechl mě, ale sotva jsem odešla, byl zase ponořený do jedné tabulky celé dopoledne. Začal dělat chyby, protože se tolik soustředil na jednotlivé kroky, že mu unikal celek. Ve čtvrtek už jsem byla nervózní. Přes den jsem musela opravovat jeho práci, navíc jsem kvůli němu nestíhala svoje úkoly. Večer jsem seděla u stolu a přemýšlela, co s tím. Došlo mi, že takhle dál to nejde a že se musím postavit čelem k tomu, co už všichni tuší.
Musela jsem to říct já
V pátek ráno jsem za ním přišla sama. Požádala jsem ho, aby šel se mnou do kanceláře. Sedl si, sklonil hlavu a čekal. Bylo mi ho upřímně líto. Vysvětlila jsem mu, že vím, že se snaží, ale že naše tempo a objem práce jsou prostě příliš náročné a že už nemůžu přihlížet, jak se trápí. Viděla jsem, že to čekal. Mlčky přikývl, podíval se na mě a řekl: „Děkuji za šanci.“ Zvedl se, šel si zabalit věci a ještě se na mě usmál. Došlo mi, že jsem udělala správnou věc, i když mě to stálo spoustu sil. Některá rozhodnutí si prostě musíte odnést sama.
