Článek
Nepříjemná návštěva u doktorky
Přišla jsem na běžnou lékařskou prohlídku, jak ji musí člověk po pětašedesátce podstupovat, když si chce nechat prodloužit řidičský průkaz. Beru to poctivě, nikdy jsem nejezdila nezodpovědně a auta se ani dnes nebojím. Sedím si v čekárně, v kabelce papíry od očního a od internisty, všechno v pořádku. Zavolala mě dovnitř mladší doktorka, kterou jsem ještě neznala, protože ta moje odešla do důchodu. Už ode dveří se tvářila, jako kdybych přišla s nějakou prosbou, kterou jí znepříjemním den.
Nepříjemné narážky
Posadila mě na židli, koukla do počítače a aniž by se na mě pořádně podívala, utrousila: „Já bych nejradši vzala řidičák všem seniorům. Většina z vás už za volant nepatří.“ Chvíli jsem si myslela, že špatně slyším. V krku se mi sevřelo, ale dýchla jsem zhluboka a ovládla se. Připadalo mi to strašně nezdvořilé a drzé, zvlášť od někoho, kdo mě vůbec nezná a neví, jak jezdím. Nedalo mi to a řekla jsem jí, že by si mohla podobné poznámky odpustit. Ona se ušklíbla a mávla rukou.
Moje odpověď
Pak už jsem ale nevydržela a spustila. Řekla jsem jí, že řidičák mám od devatenácti let, celý život jsem jezdila do práce i s dětmi na zadním sedadle, nikdy jsem neměla ani škrábanec, nikdy jsem nikoho neohrozila. A že za ty desítky let na silnicích vidím, že mladí řidiči dělají mnohem větší hlouposti než ti, co už mají něco odžito. Přidala jsem, že bych si přála, aby si sama zkusila dojet po ránu na nákup v dešti přes město a neudělat jedinou chybu, než začne soudit lidi podle věku. Jenom se na mě koukala, jakoby poprvé v životě slyšela odpor.
Jak to dopadlo
Ztichla, vzala si ode mě papíry, prohlédla je a s ledovým výrazem mi podepsala potvrzení. Už ani slovo, žádné omluvy, ale taky žádné další urážky. Když jsem vyšla z ordinace, pořád jsem měla v sobě trochu hněvu, ale i pocit zadostiučinění. Ne kvůli sobě, já se obhájit umím, ale kvůli těm ostatním, kteří by třeba jen sklopili oči a nechali se odbýt. Mám pocit, že jestli si ještě někdy vzpomene, než takhle zase na někoho vyjede, budu mít aspoň malý důvod k úsměvu.
Tak jsem si šla k autu, nastartovala a v klidu dojela domů. A ať si kdo chce co chce říká, jezdit budu, dokud budu moci, protože řidičák není věkem, ale hlavou a rukama. A ty mám ještě pevné.
