Článek
Nečekaná rána
Seděla jsem v malé zasedačce a pozorovala prázdnou stěnu. Nadřízený mi opakoval věty o restrukturalizaci a snižování nákladů. Všechno to znělo jako prázdné fráze, které mají zakrýt fakt, že o mě už nestojí. V práci jsem byla šest let spokojená. Nebyla to vysněná pozice, ale měla jsem jistotu, pravidelný příjem a nějaký režim. Najednou nic z toho neplatilo. Měla jsem pocit, že jsem selhala. Vždy jsem si zakládala na tom, že si věci umím zabezpečit sama. Teď jsem se bála, že se budu muset vrátit k rodičům nebo si vzít špatnou práci jen proto, abych přežila.
Papíry, které změnily můj den
Další den jsem musela podepsat výpovědní dokumenty. Očekávala jsem stud a rychlé odbavení. Místo toho mi personalistka podala složku s detaily o odstupném. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Když jsem ale přišla domů, konečně jsem se na vše podívala. Částka, kterou mi firma měla vyplatit, byla mnohem vyšší, než jsem čekala. Vlastně několikanásobně vyšší, než kolik jsem si představovala ve svých nejodvážnějších snech. Měla jsem dostat 120 tisíc korun.
Seděla jsem na gauči a zírala na tu cifru. Slzy, které mi doteď tekly kvůli strachu a ponížení, se změnily v něco úplně jiného. Najednou jsem necítila bezmoc. Uvědomila jsem si, že mám několik měsíců klidu. Žádné ranní vstávání, žádné stresy z pracovních úkolů, žádné nucené úsměvy. Místo toho jsem měla před sebou čas. A peníze, které mi dovolovaly přemýšlet, co vlastně chci dál.
Nová perspektiva
Po prvotním šoku jsem si udělala plán. Přestala jsem se litovat a začala přemýšlet, jak s tou situací naložím. Najednou jsem viděla příležitosti. Mohla jsem si konečně dopřát kurzy, které jsem léta odkládala. Začít podnikat. Cestovat. Prostě si dát pauzu a nadechnout se.
Postupně jsem přijala realitu, že výpověď neznamená konec světa. Možná jsem byla příliš dlouho zakotvená ve své komfortní zóně a potřebovala jsem pořádný kopanec, abych se posunula dál. Čím víc jsem si to uvědomovala, tím víc se mi ulevovalo. Přestávala jsem se bát a začala se těšit.
Najednou jiný pocit
Kdyby mi někdo řekl, že budu za výpověď vděčná, vysmála bych se mu. Jenže to odstupné změnilo úplně všechno. Přineslo mi nejen jistotu, ale i pocit, že mám kontrolu. Už to nebylo o tom, že jsem nechtěná. Naopak. Byla jsem volná.
A když jsem si pro sebe zopakovala tu částku nahlas, musela jsem se smát. Kdyby mi tohle řekli v té zasedačce, možná bych se tehdy i usmála spolu s nimi.
