Článek
Jak to začalo skřípat
Nastoupila jsem tam hned po škole. Ze začátku jsem byla vděčná za každou zkušenost. Dělala jsem přesčasy, brala práci domů a snažila se být ta, na kterou je spoleh. Když někdo onemocněl, vzala jsem jeho agendu. Když hořel termín, seděla jsem tam do večera.
První roky to bylo v pohodě. Šéf mě občas pochválil, kolegové se chodili ptát na radu. Pak se začalo mluvit o optimalizaci nákladů. Nejdřív nenápadně. Pak čím dál častěji. Jednou na poradě padla věta: „Musíme být připraveni nahradit kohokoliv.“ V místnosti bylo ticho, ale mně se sevřel žaludek.
Od té doby jsem si začala víc všímat detailů. Noví lidé chodili na zaučení ke mně. Dostávali moje úkoly, ale nikdo mi neřekl proč. Když jsem se zeptala, dostala jsem odpověď, že je to jen rozšíření týmu. Přestala jsem tomu věřit.
Moment, kdy mi to došlo
Jedno pondělí si mě zavolali do zasedačky. Nebylo to nic dramatického. Jen zpětná vazba, jak tomu říkali. Mluvili o tom, že firma se musí přizpůsobit trhu. Že nikdo není nenahraditelný. Že se ode mě čeká větší flexibilita.
Seděla jsem tam a poslouchala. Přitom jsem věděla, že už si hledají varianty. Nešlo o to, že bych dělala něco špatně. Spíš o to, že jsem byla jen jedna z mnoha.
Ten den jsem přišla domů a poprvé otevřela pracovní portály bez pocitu viny. Jen jsem si říkala, že se chci dívat, co existuje. Během týdne jsem poslala pár životopisů. Nic dramatického. Spíš ze zvědavosti.
Hledání něčeho jiného
Ozvala se mi menší firma. Pohovor byl zvláštně normální. Ptali se na věci z praxe, ne na fráze. Bavili jsme se o tom, jak pracuji, co mi vadí, co potřebuji k tomu, abych fungovala.
Na konci mi řekli, že hledají člověka na dlouho, ne jen do tabulky. Nezní to jako filmová věta. Spíš to řekli úplně obyčejně, jako fakt. Nabídka přišla za dva dny. Plat byl podobný, ale práce dávala větší smysl.
Dva týdny jsem nad tím přemýšlela. V práci jsem mezitím dál předávala know how novým lidem. Nikdo mi nic neřekl napřímo, ale atmosféra byla jasná.
Den, kdy jsem to oznámila
Když jsem podávala výpověď, šéf vypadal překvapeně. Zeptal se, jestli je něco, co by mohli změnit. Řekla jsem, že ne. Nebyla jsem naštvaná. Spíš unavená.
Poslední měsíc jsem jen dokončovala věci a předávala agendu. Nikdo nedělal scény. Jen jsem měla pocit, že mizím rychleji, než jsem čekala.
Nová práce začala úplně normálně. Žádný velký start, žádné sliby o kariéře snů. Prostě stůl, počítač a úkoly. První týden jsem chodila domů bez knedlíku v krku. To pro mě bylo nové.
Po pár týdnech jsem šla kolem staré kanceláře. Jen tak, protože jsem měla cestu okolo. Světilo se tam stejně jako vždy. Lidi chodili dovnitř a ven. Uvědomila jsem si, že kdybych tam zítra přišla, skoro nikdo by si toho nevšiml. A bylo to vlastně klidné zjištění. Ne smutné, ne osvobozující. Prostě jen další fakt, který patří k dospělému životu.
