Článek
Už nehoříme, ale pořád žhneme (aspoň někdy)
Třicet let. TŘICET. To není jen číslo. Když jsme spolu začínali, nosil on trička s Nirvanou a já bokovky (ne, nebylo to hezký). Měli jsme plány, sny, postel, co vrzala, a chuť být spolu pořád. A dnes? On vrzá víc než ta postel a já radši spím na gauči, když má rýmu.
Rána nezačínají pusou. Spíš dohadováním, kdo zapomněl zavřít lednici. On chodí kolem mě s tím svým „nevím, kde mám klíče“ výrazem a já mu připomínám, že není slepej, jenom pohodlnej. A přesto… Přesto je to on, komu dělám čaj, když pokašlává. Je to on, kdo mi natře záda, i když si u toho stěžuje na tenisovej loket.
Krize? Byla. A ne jedna
Říká se „sedmý rok je kritický“. Tak kecy. Kritický je dvacátý. A pak dvacátý třetí. A rozhodně osmadvacátý, kdy máte chuť zmizet v Thajsku s instruktorem jógy, protože aspoň voní po kokosu.
Pamatuju si, jak jsem se před pár lety přistihla, že si představuju život bez něj. Jen tak. Ne z nenávisti. Z únavy. Děti už byly z domu, doma ticho, on si pořídil zahradní gril a tvářil se, že žije naplno, když kouří buřty. Já si koupila vínové šaty, začala chodit na keramiku a flirtovala s myšlenkou, že tohle přece nemůže být všechno.
A pak přišel jeden večer. Seděli jsme na balkoně, on v ponožkách s dírou na palci, já v županu, co pamatuje druhé dítě. Dali jsme si víno. A on se na mě podíval tak zvláštně… a řekl: „Víš, já bych to asi bez tebe nedal. Ale jestli chceš jít, tak půjdu s tebou.“
Brečela jsem jak kráva. A od té doby jsem věděla, že ne všechny příběhy musí končit zlomem. Někdy stačí přehodit výhybku.
Miluju ho. I když smrdí, když spí
Dneska se už nelíbíme jako dřív. Já mám břicho, on má břicho a náš pes má břicho taky. Ale naučili jsme se spolu být. Ne přežívat, ale žít. Jinak. Moudřeji, snad.
Někdy mě dohání k šílenství. Třeba když mlaská u televize nebo když mi každé pondělí připomene, že jsem zase zapomněla zaplatit plyn. A přitom je to ten samej člověk, co mi hladí vlasy, když mě bolí hlava. Ten, co ví, že se dívám na filmy potichu, protože se pak líp slyší moje myšlenky. A místo aby se mi smál, podá mi deku.
Jak vypadá manželství po 30 letech?
Je to jako stará chalupa. Skrz stěny táhne, občas se něco rozbije, ale když tam rozsvítíš, pořád je to domov. A co na tom, že si už nebereme dech. Důležitý je, že se pořád držíme za ruku, i když máme v druhý ruce ovladač, brambůrky nebo brýle na čtení.
A víte co? Já bych do toho klidně šla znova. Ale tentokrát bych si líp vybrala povlečení. Protože ten náš modrej satén z devadesátek mi pije krev dodnes.
