Článek
Dětství mezi hlasitými lidmi
Vyrůstala jsem v rodině, kde ticho skoro neexistovalo. Neustále někdo mluvil, vyprávěl historky, plánoval další setkání. Brala jsem to jako normu. Automaticky jsem se smála, když se smáli ostatní, a kývala, když někdo vyprávěl něco, co mi vlastně nic neříkalo.
Už jako dítě jsem ale po návštěvách chodila do pokoje a zavírala dveře. Když se mě někdo zeptal, jestli jsem unavená, vždycky jsem jen řekla, že trochu. Nikdy jsem neřekla pravdu. Sama jsem ji tehdy ani neuměla pojmenovat.
Pamatuju si, jak jsem si jednou sedla na postel a jen zírala do zdi. Dole hrála hudba a někdo se smál tak nahlas, že to šlo slyšet i přes zavřené dveře. Jen jsem si říkala, že ostatní tohle milují, tak bych asi měla taky.
Jak se ze lži stal zvyk
Na střední škole už jsem to měla nacvičené. Když někdo řekl, že bude oslava, automaticky jsem odpověděla, že super. Říkala jsem věci jako „to bude skvělé“ nebo „už se těším“, aniž bych nad tím přemýšlela.
Ve skutečnosti jsem několik dní předem cítila napětí v břiše. Přemýšlela jsem, kolik lidí tam bude a jak dlouho budu muset být mezi nimi. Navenek jsem ale fungovala normálně.
Jednou na velké rodinné oslavě jsem seděla u stolu a poslouchala, jak se všichni překřikují. Měla jsem pocit, že zvuky jsou moc hlasité. Šla jsem na záchod a jen tam seděla o pár minut déle, než bylo nutné. Když jsem se vrátila, někdo řekl, že jsem se asi zakecala s někým na chodbě. Jen jsem přikývla.
Dospělost a stejný scénář
Dnes už vím, že jsem introvert. Jenže moje rodina mě pořád bere jako někoho, kdo miluje společnost. Možná proto, že jsem to tak dlouho hrála.
Když se blíží velká rodinná akce, připravuju se na ni dopředu. Přemýšlím, jak dlouho je nutné zůstat, kdy bude normální jít pomáhat do kuchyně nebo jít ven něco vyhodit.
Často slýchám, že jsem společenská. Vždycky se jen usměju a nechám to být. Vysvětlovat by znamenalo spoustu otázek a reakcí, na které nemám energii.
Malé způsoby, jak na chvíli zmizet
Na oslavách si často sama beru úkoly. Nosím jídlo, sklízím talíře, jdu ven vyhodit odpad nebo jen stojím na balkoně a koukám dolů na ulici.
Někdy tam zůstanu pár minut. Dýchám a užívám si, že kolem nikdo nemluví. Pak se vrátím zpátky mezi ostatní a zase zapnu ten naučený režim.
Nikdo si toho nikdy nevšiml. Pro ostatní jsem jen ta, která ráda pomáhá.
Když konečně přijdu domů
Po velkých rodinných akcích přijdu domů a sednu si na zem v předsíni. Nechám na sobě ještě chvíli kabát, protože nemám energii ani se převléct. Ticho v bytě je najednou skoro hmatatelné.
Telefon chvíli vibruje. Fotky, zprávy, hlasovky. Odpovím většinou až druhý den.
A pak normálně funguje další týden. Práce, nákup, běžné věci. Jen občas otevřu kalendář a vidím další rodinné setkání. Už dopředu vím, že tam zase půjdu, budu se smát, povídat si a nikdo nepozná, že v hlavě počítám minuty, kdy bude normální říct, že už pojedu domů.
