Článek
Nová sousedka
Byt vedle nás byl dlouho prázdný. Když se tam jednoho dne začaly nosit krabice a starý nábytek, byla jsem zvědavá, kdo se nastěhuje. Krátce nato jsem na chodbě potkala drobnou starší paní s šedými kudrnatými vlasy. Usmála se, vyprávěla, že jí zemřel manžel a že hledala menší byt, kde nebude sama. Působila přátelsky, a tak jsem jí nabídla pomoc se stěhováním. Dokonce jsem jí přinesla koláč, aby se cítila vítaná. V tu chvíli mě ani nenapadlo, jak moc toho budu litovat.
Znepokojivé začátky
První dny bylo všechno v pořádku. Pak si začala stěžovat na hluk. Tvrdila, že dupeme a hádáme se. Snažila jsem se být milá a vysvětlila jí, že máme tichý byt a žádné návštěvy. O pár dní později mi sousedka z patra řekla, že nová paní chodila po chodbě, klepala na naše dveře a vyhrožovala, že zavolá policii, i když jsme nebyli doma. Když jsem jí to řekla, rozčílila se. Tvrdila, že si z ní děláme legraci a že všechno slyší přes zeď.
Peklo každodenního života
Začala nám klepat na dveře několikrát denně. Někdy stála na chodbě a poslouchala, jestli se uvnitř hýbeme. Když jsme zapnuli pračku nebo pustili vodu, křičela, že jí to děláme naschvál. Jednou nám pod dveře strčila papír, že jsme zlí lidé a Bůh nás potrestá. Jiný den tvrdila, že jí posíláme výpary do bytu. Přestala jsem se cítit bezpečně. Když jsem šla ráno do práce, kontrolovala jsem kukátko, jestli tam nestojí. Večer jsem se bála otevřít dveře, protože jsem nevěděla, co mě čeká.
Policie a bezmoc
Zavolala jsem policii, když nám jednou po půlnoci začala bušit na dveře a křičet, že jsme jí otrávili kočku. Policisté přijeli, uklidnili ji, ale nic s tím neudělali. Řekli jen, že je to sousedský spor. Když odešli, bouchla dveřmi a další den mi na schránce přibylo napsané „Zlodějka klidu“. Pronajímatel nechtěl zasahovat. Tvrdil, že nájem platí včas, a že se to má nějak vyřešit mezi námi. Jenže to už nešlo.
Život v napětí
Každý den je stejný. Klepání, obviňování, výkřiky za dveřmi. Syn se bojí jít s odpadky, protože na něj číhá na chodbě. Mně se zvedá žaludek pokaždé, když slyším klíče v zámku vedlejšího bytu. Přemýšlela jsem, že se odstěhujeme, ale nejsme v situaci, kdy bychom si to mohli dovolit. Tak jen čekáme, jestli to někdy přestane.
Bez konce
Teď už se jen snažím přežít každý den. Někdy je ticho celé odpoledne a pak to přijde znovu. Klepání, výkřiky, dopisy pod dveřmi. Zvyknout si na to nejde. Když jdu po schodech a slyším otevření jejího bytu, srdce mi vyletí až do krku. Nikdy bych nevěřila, že jeden člověk dokáže proměnit domov v místo, ze kterého se bojím odejít i do něj vrátit.
