Článek
Jak jsem se nechala ukecat
Když mě kamarád požádal o hlídání jeho dvou dětí, připadalo mi to jako banalita. On potřeboval pár hodin vyřídit něco důležitého a já jsem si říkala, že to pro mě bude aspoň zpestření. Ujišťoval mě, že jsou hodní a že to uteče. Jakmile za ním zaklaply dveře, obě děti začaly ječet. Jedno brečelo tak hlasitě, až jsem myslela, že mu snad něco je. Druhé mezitím běhalo po bytě tak rychle, že jsem měla co dělat, abych ho vůbec zahlédla.
Vodovky všude
Zkusila jsem je zabavit kreslením. Měla jsem naivní představu o hezkých obrázcích a chvilce klidu. Místo toho jsem po pár minutách vytírala vodu z podlahy, protože všechny vodovky skončily povalené. Barvy byly na stole, na zdi, na mně i na jednom z dětí. Druhé začalo křičet, že má hlad. Otevřela jsem lednici a našla jogurty. Jeden snědl jogurt normálně. Druhý ho vyprázdnil na koberec, tričko a gauč. V té chvíli jsem pochopila, že moje představy o vzorné dětské hygieně nemají s realitou nic společného.
Minuty se táhly jako hodiny
Říkala jsem si, že televize by mohla být moje záchrana. Jak jsem se mýlila. Nedokázali se shodnout na jediné pohádce. Jeden přepínal kanály tak rychle, až jsem se začala motat i já. Druhý mezitím po něm lezl a dožadoval se, aby to bylo o hasičích. Když jsem se snažila situaci uklidnit, ozvalo se další hlášení o hladu a následná rozepře o to, kdo sní poslední sušenku. Najednou jsem si uvědomila, že se potím snad i na místech, o kterých jsem do té chvíle nevěděla.
Konečně vysvobození
Když se kamarád vracel, poznala jsem to podle toho, že děti najednou vystřelily ke dveřím. A jako mávnutím kouzelného proutku se z nich staly ty nejroztomilejší bytosti na světě. Přivítaly ho s úsměvem a smíchem, zatímco já tam stála vyčerpaná, s flekem od jogurtu na kalhotách a barevnými tečkami na tváři. On se usmál a s naprostým klidem poznamenal, že to určitě bylo v pohodě. Jen jsem kývla, protože jsem v tu chvíli neměla sílu cokoli vysvětlovat.
Ticho jako dar
Když jsem dorazila domů a zavřela za sebou dveře, rozhostilo se takové ticho, že jsem ho snad slyšela. Sedla jsem si na gauč a chvíli jen zírala před sebe. Došlo mi, že rodiče jsou opravdoví hrdinové. A já? Já si příště pořádně rozmyslím, jestli ještě někdy řeknu, že děti zvládnu levou zadní.
