Článek
První dojem
Přišla jsem k ní domů a už ve dveřích mě překvapilo, jak je nervózní. Chvíli nato se objevil její přítel. Vypadal obyčejně, nic, co by člověka zarazilo. Jenže jakmile vešel do místnosti, doslova se na ni přilepil. Stál těsně za ní, kopíroval každý její krok a ani na vteřinu ji nespustil z očí. Když jsem k nim promluvila, odpověď jsem nedostala od něj, ale od ní. Jako by čekal, až mu dovolí mluvit. Nebo spíš jako by bez ní nevěděl, jak mluvit vůbec.
Nepříjemná blízkost
Posadili jsme se ke stolu a on si automaticky vytáhl židli tak blízko k její, že se jejich lokty dotýkaly. Když si nalila vodu, nalil si také. Když se napila, napil se taky. Když vstala, vstával s ní. Jeho oči byly přilepené k jejímu obličeji jako k jedinému orientačnímu bodu v místnosti. Pokaždé, když jsem se na něco zeptala jeho, otočil se nejdřív na ni, jako by čekal signál. A ona ho pokaždé jemně pohladila po ruce, aby ho uklidnila. Připadalo mi to, jako když člověk vodí dítě, které se bojí lidí. Jenže tohle nebylo dítě.
Tíha jejich dynamiky
Po půlhodině jsem cítila, že se mi svírá žaludek. Nešlo o žádnou roztomilou závislost, ale o dusivou potřebu. On nevěřil žádnému vlastnímu kroku. Dokonce i když mu nabídla cukroví, podíval se na ni, jako by se ptal, jestli smí. A když kývla, vzal si jeden kus, ale jen proto, že ona už jeden držela. Při každém zvuku v bytě sebou trhl a okamžitě se na ni natiskl ještě víc. Měla jsem pocit, že kdyby se na pár minut vzdálila, zhroutil by se.
Jednoduchá a zároveň děsivá pravda
Když odešel do koupelny, kamarádka se konečně nadechla. Řekla, že je zvyklý být jen s ní, že má strach z lidí a že jí úplně věří. Tak moc, že bez ní nezvládne ani obyčejnou situaci. A proto ho nikam nebere. Nechce, aby se na něj dívali s lítostí nebo posměchem. Doma je prý klidný a laskavý, ale venku se k ní doslova přimkne a odmítá se od ní hnout. Připadala si jako někdo, kdo musí hlídat cizí stín. A zároveň měla strach ho nechat samotného, protože by se cítil ztracený i v obchodě na rohu.
Podivné pochopení
Když jsem odcházela, vyšel z koupelny a okamžitě k ní přiskočil, jako by se bál, že už tu nebude. Držel ji za loket tak pevně, až zbledla. A tehdy mi došlo, že ona mu není partnerkou, ale kotvou. A kotvu člověk nevynáší ven, když má obavy, že by ji vítr utrhl a odnesl někam, odkud už se nevrátí.
