Článek
Obyčejný večer, který se zvrtl
Byl pátek večer a já si po dlouhé době zašla do hospody. Chodím tam jen občas, většinou na chvilku posedět, dát si malé pivo a popovídat s lidmi, které znám už roky. Seděla jsem u stolu s partou známých, všichni trochu rozjaření, nálada byla dobrá. Téma přišlo samo od sebe. Někdo si postěžoval na ceny potravin, jiný na benzín, a já mezi řečí řekla, že mi po zaplacení všeho z důchodu moc nezbývá.
Kamarád naproti se hned chytil a zeptal se, kolik vlastně beru. Řekla jsem bez rozmyslu, že 12 000 Kč. Nebylo to tajemství, nikdy jsem se tím netajila. Jenže v tu chvíli vyprskl smíchy a řekl, že by to utratil za týden, možná i dřív. Ostatní se k němu přidali a já tam seděla jak opařená.
Pocit trapnosti
Nešlo o to, že by mi ublížila samotná slova. Spíš ten tón, jakým to řekl. Všichni se smáli, a já měla pocit, že se smějí mně. Mému životu, mým možnostem, tomu, že musím počítat každou korunu. Přitom jsem tam seděla v obyčejném svetru, který nosím už roky, a před sebou měla jedno pivo.
Bylo to nepříjemné. Člověk si v takových chvílích uvědomí, jak málo si ostatní dokážou představit, co to znamená žít z důchodu. Každá stovka se počítá. Není to žádné fňukání, jen prostý fakt. Já si ten život nevybrala, prostě jsem do něj dorostla. A slyšet, že moje měsíční penze je pro někoho jen týdenní rozpočet na zábavu, bylo jako dostat facku.
Co za tím vlastně je
Když jsem šla domů, přemýšlela jsem, proč mě to tak vzalo. Nešlo o peníze, ty jsem nikdy neměla v přebytku. Spíš o to, že si připadám, jako by starší lidé v dnešní době ztratili cenu. Jako by všechno, co jsme odpracovali, už nikoho nezajímalo. Dřív se lidé starším klaněli, vážili si jejich zkušeností. Dneska se spíš čeká, až zmizíme z dohledu, aby nebylo potřeba poslouchat, jak se nám žije těžko.
Přemýšlela jsem i o tom, že ten kamarád možná ani nechtěl být zlý. Možná mu to přišlo jen vtipné. Jenže takové vtipy bolí. Člověk se pak začne uzavírat, přestane o svém životě mluvit, protože ví, že by zase slyšel jen posměch.
Jiný pohled
Když jsem se na to později dívala s odstupem, došlo mi, že můj důchod není ostuda. Je to jen číslo, které odráží dobu, kdy jsem pracovala, a podmínky, které jsem neovlivnila. Není to vizitka mojí hodnoty. Zatímco on má peníze, já mám zkušenosti, které bych za nic nevyměnila. Umím vyžít s málem, umím si vážit drobností a nemám potřebu dokazovat něco tím, kolik utratím.
A hlavně – i když jsem z té hospody odcházela s pocitem ponížení, dnes už bych to vzala jinak. Usmála bych se a řekla, že já z toho žiju měsíc, a on by to za týden utratil jen proto, že neumí šetřit. Protože v tom je ten rozdíl – někdo se směje, a někdo se umí postarat o sebe i s málem.
