Hlavní obsah

Knihovnice schovala manželovi vzkaz do knihy. Když jsem ji otevřela, rozbrečela jsem se

Foto: freepik/Freepik.com

V knihovně jsem s manželem byla už mockrát, ale tentokrát se tam stalo něco, na co nikdy nezapomenu.

Článek

Nenápadné gesto

Byl to obyčejný den. Venku pršelo a my jsme se šli schovat do knihovny, kterou měl můj muž rád. Miloval tu vůni starého papíru a pokaždé trávil dlouhé minuty mezi regály. Já se většinou procházela kolem, dívala se na lidi a přemýšlela, co je asi přivedlo zrovna sem.

Když jsme stáli u výpůjčního pultu, všimla jsem si, že se knihovnice na manžela dívá trochu jinak. Usmála se, ale ne tak, jak se usmívá na běžné čtenáře. Byl v tom zvláštní nádech blízkosti. On jí úsměv oplatil a chvíli spolu tiše mluvili. A pak jsem zahlédla, jak nenápadně vložila něco mezi stránky knihy, kterou mu právě podávala. Udělala to rychle, ale já to zaregistrovala.

Neřekla jsem nic. Jen jsem sledovala, jak si knihu bere, děkuje jí a odchází, jako by se nic nestalo. Možná bych to považovala za náhodu, kdybych v jejích očích neviděla ten zvláštní klid, jaký mají lidé, kteří právě udělali něco, co dlouho plánovali.

Cestou domů

Venku pořád pršelo a já šla vedle něj mlčky. On byl v dobré náladě, mluvil o nějaké nové publikaci, kterou si chce přečíst, ale já ho vnímala jen napůl. V hlavě mi pořád dokola běžela ta krátká scéna. Ruce knihovnice, jak něco vkládají do knihy, její výraz, jeho pohled.

Doma si knihu položil na stůl a šel do sprchy. Zůstala jsem sama v kuchyni a dívala se na ni. Ležela tam nevinně, jako by v ní nic nebylo. Ale cítila jsem, že musím vědět pravdu.

Vzkaz mezi stránkami

Pomalu jsem knihu otevřela. Mezi stránkami byl složený papírek. Starý, ale čistý, jako by na něj někdo dával pozor. Chvíli jsem ho držela v ruce, s pocitem, že se chystám překročit hranici, kterou bych neměla. Nakonec jsem ho rozložila.

Stálo na něm: „Chybíš mi víc, než si dokážeš představit. Někdy mám pocit, že to mezi námi nikdy neskončilo.“

Četla jsem tu větu několikrát, jako by se mohla změnit, kdybych se podívala znovu. Ale nezměnila se. Byla to slova ženy, která mého muže znala. Slova, která by nemohla napsat jen tak cizí knihovnice.

Co zůstalo po tichu

Seděla jsem u stolu a v ruce držela ten papírek. Slzy mi tekly po tváři, i když jsem se snažila je zastavit. Nebyla to jen bolest ze zrady. Byla to směs lítosti, nepochopení a zvláštního smutku z toho, že jsem možná celou dobu žila vedle člověka, kterého jsem nikdy doopravdy neznala.

Když se vrátil ze sprchy, kniha ležela na svém místě, jako by se nic nestalo. Nezeptala jsem se ho. Měla jsem pocit, že odpovědi by už nic nezměnily. On si ke knize sedl, otevřel ji, pak ji zase zavřel a beze slova odešel do ložnice.

Od té chvíle do knihovny nechodíme spolu. Já tam občas zajdu sama. Dívám se na pulty a regály a přemýšlím, kolik podobných tajemství v nich lidé nechávají. A pokaždé, když vidím, jak knihovnice podává někomu knihu s úsměvem, sevře se mi hrdlo. Protože vím, že mezi stránkami se může skrývat víc, než by kdokoli čekal.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz