Článek
Nová práce a nové vztahy
Když jsem nastoupila do nové firmy, snažila jsem se zapadnout. Bylo tam hodně milých lidí a první týdny jsem si opravdu užívala. Jeden kolega se mě ujal víc než ostatní. Ukázal mi kantýnu, poradil s programy a občas mi donesl kávu, aniž bych si o ni řekla. Brala jsem to jako přátelskost a jeho pozornost mi připadala docela fajn. V novém prostředí mi to přišlo jako pomocná ruka.
Začal mě zvát na obědy téměř každý den a většinou za mě i platil. Vždy byl připravený stát u mého stolu a zeptat se, jestli jdu. Někdy jsem ani nechtěla, ale bylo mi trapné říct ne, abych nevypadala nevděčně. Ve dvou se jedlo rychleji a i když občas mluvil trochu moc, myslela jsem si, že prostě jen hledá společnost.
Nenápadné náznaky
Postupně jsem si začala všímat drobností, které mi úplně neseděly. Když nás někdo další chtěl doprovodit, netvářil se nadšeně. A když jsem jednou šla bez něj, celý zbytek dne se choval uraženě. Na poradách se ke mně nakláněl blíž, než bylo nutné. Ruku mi položil na rameno kvůli úplné maličkosti. Snažila jsem se to neřešit. Říkala jsem si, že si možná špatně vykládám signály, protože jsem nová a citlivější na chování ostatních.
Zprávy od kolegyň
Zlom nastal jedno odpoledne, když si mě odchytla jedna kolegyně na chodbě. Řekla mi, že bych si měla dát pozor. Další se k ní přidala a dodaly, že ten kolega už jedné jejich bývalé kolegyni dost znepříjemnil život. Byl na ni milý až moc, pak si vše začal vykládat jako flirtování a nakonec dělal scény, když mu nechtěla věnovat pozornost. Prý se o něj muselo postarat vedení.
Byla jsem v šoku. Najednou mi všechny ty drobné situace začaly dávat smysl. To, jak si hlídal, kde jsem. Jak chtěl mít kontrolu nad tím, s kým sedím u oběda. Jak někdy žertoval způsobem, který se mi zdál trochu přehnaný, ale snažila jsem se to brát s nadhledem.
Rozhodnutí dát hranice
Po práci za mnou přišel, jako obvykle se chtěl bavit o plánech na zítřek. Tentokrát jsem byla připravená. Řekla jsem mu, že odteď chci obědy trávit různě, jednou sama, jindy s ostatními. Žádné další vysvětlování jsem nepovažovala za nutné. Jeho výraz ztuhl a hned se změnil tón. Zeptal se, jestli mi o něm někdo něco řekl. Odpověděla jsem, že ne, ale že prostě potřebuji víc prostoru.
Dal si ruce do kapes, zamračil se a odešel bez dalšího slova. Druhý den se mnou skoro nepromluvil, ale tentokrát jsem necítila výčitky. Naopak jsem cítila úlevu.
