Článek
Ráno, kdy mi bylo úzko
Do kanceláře jsem ten den přišla dřív než obvykle. Ne proto, že bych chtěla, ale proto, že jsem stejně skoro nespala. Čekala nás reorganizace, nové vedení, nové rozdělení práce. Nikdo pořádně nevěděl, co bude. Nejistota je pro mě horší než špatná zpráva. Když vím, na čem jsem, dokážu fungovat. Tohle bylo čekání na ortel.
Otevřela jsem počítač, ale jen jsem zírala na obrazovku. V hlavě mi jely otázky. Co když to nezvládnu. Co když mě přesunou na něco, co neumím. Co když zjistí, že jsem vlastně průměrná a nahraditelná.
Obyčejná pauza na kafe
Šla jsem si udělat kafe jen proto, abych na chvíli utekla od stolu. V kuchyňce byl klid. Opřela jsem se o linku a snažila se rozdýchat napětí. V tu chvíli přišel kolega. Žádný velký kamarád, spíš tichý člověk, který si dělá svoje a neřeší kancelářské drama.
Zeptal se, jestli jsem v pohodě. Nehrála jsem to. Řekla jsem, že mám strach, co bude. Čekala jsem klasické uklidňování, že to dobře dopadne. Místo toho jen pokrčil rameny a řekl, že práce je jen místo, kde prodáváme svůj čas, ne svoji hodnotu.
Věta, která mi rozpojila paniku
Ta věta byla až směšně jednoduchá. Přesto se mi okamžitě ulevilo. Došlo mi, jak moc jsem si to celé popletla. Brala jsem změny v práci jako soud nade mnou. Jako známku toho, jestli obstojím jako člověk. Přitom jde jen o roli, kterou zrovna hraju, a ta se může kdykoli změnit.
Najednou jsem si vybavila, kolik různých věcí už jsem v životě dělala. Kolik prostředí jsem zvládla, i když jsem se předem bála. Nikdy to nebylo tak hrozné, jak moje hlava malovala. Jen jsem tomu pokaždé dala zbytečně velkou váhu.
Jak se mi během dne změnilo chování
Vrátila jsem se ke stolu a poprvé za celé ráno se normálně nadechla. Ne že by strach úplně zmizel, ale přestal mě řídit. Přestala jsem si v duchu psát katastrofické scénáře a místo toho jsem otevřela úkoly, které jsem měla hotové mít už dávno.
Když pak přišla porada o změnách, poslouchala jsem věcně. Ne jako oběť, ale jako někdo, kdo zvažuje možnosti. Co se budu muset naučit. Co mi to vezme. Co mi to naopak může dát. Ten rozdíl byl znát i na tom, jak jsem mluvila. Klidněji, bez sevřeného hlasu.
Co mi zůstalo v hlavě ještě večer
Doma jsem si uvědomila, že se poprvé po dlouhé době nebojím zítřka. Ne proto, že bych měla jistotu. Ale proto, že jsem přestala spojovat pracovní pozici se svojí cenou. Když se něco nepovede, znamená to jen to, že nesedla konkrétní práce, ne že jsem selhala já.
Od té doby si tu myšlenku připomínám pokaždé, když se ve mně zvedá tlak. Prodávám svůj čas a dovednosti, ne sebe. A čas se dá nabídnout jinde, jinak a znovu. Kupodivu se mi od té chvíle u kafe třesou ruce mnohem míň.
