Hlavní obsah

Kolega naříkal, že s platem 60 tisíc nevyjde. Já beru za stejnou práci 31 tisíc hrubého

Foto: cookie_studio/Magnific.com

Seděla jsem s kolegou u oběda a poslouchala, jak si stěžuje na peníze. Zmínil, že s měsíčním platem šedesát tisíc korun nedokáže vyjít. Nejprve mi to nepřišlo nijak zvláštní.

Článek

Oběd, který mi otevřel oči

Napadlo mě, že mluví o příjmu celé domácnosti, o hypotéce, o dětech, o autech a o všech těch výdajích, které se během let nabalí. Jenže když jsem se ho na pár věcí doptala, ukázalo se, že mluví o své vlastní mzdě. A co bylo horší, o mzdě za stejnou práci, jakou dělám já.

Chvíli jsem jen nevěřícně koukala do talíře. V hlavě mi běželo několik myšlenek najednou. Říkala jsem si, že se možná spletl, že třeba počítá i odměny, že do toho zahrnul nějaké cestovní náhrady nebo že má na mysli hrubou mzdu za delší období. Ale ne. Kolega měl na mysli svůj běžný měsíční plat. Šedesát tisíc korun. Pro mě to bylo číslo, které jsem do té doby vnímala spíš jako vzdálený sen než jako reálnou částku, kterou někdo v naší firmě dostává za práci, jež se od té mojí v podstatě neliší.

Moje výplatní páska

Doma jsem si vytáhla svou výplatní pásku. Na papíře stálo jednatřicet tisíc hrubého. Seděla jsem u stolu a dívala se na to číslo tak dlouho, až mi začalo připadat cizí. Věděla jsem, kolik mi po odečtení daní a odvodů přijde na účet. Věděla jsem, kolik mi zbude po zaplacení nájmu, jídla, dopravy a základních účtů. Nikdy jsem si nestěžovala nahlas, protože jsem byla ráda, že mám práci, která mě baví a že mohu být aspoň trochu samostatná. Ale toho večera jsem poprvé pocítila rozdíl mezi vděčností a skutečnou nespravedlností.

Stejná práce, jiný začátek

Kolega nastoupil o půl roku později než já. Nebyl to žádný dlouholetý odborník, kterého by firma přetahovala z konkurence. Byl to člověk na stejnou pozici, se stejnou agendou, se stejným nadřízeným. Jen přišel v době, kdy vedoucí naléhavě potřeboval obsadit místo, a tak mu při náboru nabídl téměř dvojnásobek toho, co jsem měla já. Dozvěděla jsem se to postupně, z náznaků a z běžných řečí o práci. Nikdo mi to neřekl přímo do očí. Možná to ani nikdo nepovažoval za důležité. Pro mě to ale najednou bylo tím nejdůležitějším tématem v kanceláři.

Počítání rozdílu

Od toho oběda jsem začala počítat. Nejen koruny, ale i dny. Každý společný pracovní den jsem si v duchu připomínala, že za stejnou práci dostáváme výrazně odlišné peníze. Když jsme spolu řešili stejný úkol, viděla jsem, že náročnost je srovnatelná. Když jsme se dělili o práci, uvědomovala jsem si, že moje odpovědnost není menší. A když jsem viděla, jak kolega mluví o svých splátkách a výdajích, nemohla jsem si pomoct. Jeho starosti mi najednou připadaly jako luxus, který si já nemohu dovolit ani ve snu.

Otázky, které jsem si musela položit

Začala jsem se ptát sama sebe, jestli jsem si o sobě celou dobu něco nenamlouvala. Byla jsem méně průbojná? Neuměla jsem si říct o víc? Nebo jsem jen přišla v době, kdy firma neměla takovou potřebu a mohla si dovolit nabídnout méně? Odpověď byla nepříjemná, ale užitečná. Nešlo o moji kvalitu. Šlo o načasování a o to, že jsem při nástupu přijala první nabídku bez vyjednávání. Měla jsem tehdy radost, že mě vzali, a nechtěla jsem si komplikovat začátek. Jenže právě tenkrát se možná rozhodlo o rozdílu, který mě teď každý měsíc doháněl.

Rozhovor, na který jsem se připravila

Rozhodla jsem se, že to nebudu nechávat jen v hlavě. Napsala jsem si všechny své úkoly, výsledky a oblasti, ve kterých jsem za poslední rok firmě pomohla. Připravila jsem si argumenty, ne emoce. Chtěla jsem požádat o revizi mzdy a věděla jsem, že musím mluvit věcně. Rozhovor s vedoucím nebyl snadný. Nepoužila jsem žádné velké drama, jen jsem popsala svou situaci a zeptala se, jestli je prostor ji řešit. Vedoucí chvíli mlčel, pak začal mluvit o rozpočtu, o době, o možnostech. Slíbili mi, že se to budou snažit posoudit. Odcházela jsem s pocitem, že jsem udělala první krok, i když jsem věděla, že výsledek není jistý.

Od té doby se na svou práci dívám jinak. Ne méně zodpovědně, ale s větším vědomím vlastní hodnoty. Naučila jsem se, že mlčet a doufat, že si někdo všimne, nestačí. Naučila jsem se ptát na čísla, srovnávat a zajímat se o to, jak se v firmě rozhoduje o odměnách. Kolegovi nic nezazlívám. On si svůj plat nevybral proto, aby mi ublížil. Jen mi svým běžným stěžováním ukázal něco, co jsem do té doby neviděla. A já od té chvíle už nemohla předstírat, že ten rozdíl neexistuje.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz