Kolega senior nás v práci obtěžoval nevhodnými poznámkami. Šéf nám řekl, že starší vyhazovat nebude

V naší kanceláři panovala vždy přátelská atmosféra. Pracuji v administrativě a většina z nás jsou ženy kolem padesátky. Když k nám nastoupil nový kolega, pan Milan, bylo mu už přes šedesát. Ze začátku se zdál milý, trochu starosvětský, ale v zásadě neškodný. Jenže brzy začal prohazovat poznámky, které nám nebyly příjemné. Nejprve šlo o narážky na vzhled, které jsem brala s rezervou. Časem ale přitvrdil a jeho slova se začala dotýkat i intimních věcí.

Nešlo jen o mě, ale i o kolegyně. Dokázal komentovat, co máme na sobě, jaké máme tělo nebo s kým bychom podle něj měly chodit. Jednou pronesl něco tak nevhodného, že se jedna kolegyně málem rozplakala. Přestože jsme se mu snažily naznačit, že jeho humor nebereme, neustoupil. Měl pocit, že se prostě jen baví a že jsme příliš přecitlivělé.

Když už situace překročila únosnou mez, domluvily jsme se, že půjdeme za šéfem. Myslely jsme, že aspoň vyslechne naše stížnosti a domluví mu. Popsaly jsme konkrétní případy, kdy jeho chování překročilo hranici slušnosti, a žádaly, aby to řešil. Šéf nás vyslechl, ale jeho reakce nás šokovala. Řekl nám, že starší lidi vyhazovat nebude a že máme být tolerantní, protože Milan má už věk na důchod a jinou práci by nesehnal.

Po tom rozhovoru jsme si uvědomily, že od vedení se pomoci nedočkáme. Kolega si z našeho setkání s šéfem dělal legraci a ještě více si dovoloval. Připadalo mi, že mu náš nadřízený svým postojem dal nepsané svolení, aby pokračoval. Atmosféra v kanceláři se začala kazit. Některé z nás začaly chodit do práce s odporem a snažily se trávit co nejméně času s ním v jedné místnosti.

Milan ve firmě zůstal. Jeho poznámky se objevují dál, i když někdy v mírnější podobě. Každý den chodím do práce s vědomím, že mě může čekat další nepříjemná situace, a už ani nepočítám s tím, že se něco změní. Zůstala jen hořkost a pocit, že jsme byly ponechány napospas něčemu, co by vedení mohlo snadno zastavit, kdyby chtělo.