Článek
Nový začátek se starým telefonem
Telefon vypadal zachovale. Soused říkal, že si koupil nový a tenhle mu jen leží doma. Nabídku jsem přijala bez váhání. Všechno fungovalo, baterie držela a dokonce měl víc místa než můj starý přístroj. První dny jsem ho používala jen na běžné věci – zprávy, volání, pár aplikací. Až třetí den jsem si všimla, že v galerii zůstalo pár složek.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o staré fotografie, které zapomněl smazat. Chtěla jsem je promazat, abych měla volné místo. Když jsem ale otevřela první složku, zůstala jsem stát s telefonem v ruce a dýchat se mi najednou zdálo těžké.
Fotky, které tam neměly být
V té složce bylo všechno možné. Obrázky, které vypadaly jako z běžného života – grilování, pes, pár výletů. Jenže mezi nimi se objevilo něco, co tam rozhodně nepatřilo. Na první pohled jsem si ani neuvědomila, co vidím. Až po chvíli mi došlo, že na fotkách jsem já.
Zpočátku jsem si myslela, že to musí být náhoda, že se podobám nějaké jiné ženě. Ale když jsem rozklikla další snímky, pochopila jsem, že je to skutečně můj obličej, moje okna, můj dvorek. Fotil mě, když jsem o tom neměla ani tušení. Na jedné fotce jsem zalévala květiny, na jiné jsem věšela prádlo. A na několika bylo jasně vidět, že byly pořízené skrz plot.
Srdce mi bušilo a ruce se mi třásly. V hlavě mi běželo jediné – kdo a proč to udělal. Všechno nasvědčovalo tomu, že právě on. Můj soused, ten, který se vždycky zdál tak milý a ochotný.
Strach a nejistota
Nechápala jsem, co mám dělat. Seděla jsem na gauči, dívala se na ten telefon a cítila se špinavě. Kdy to fotil? Kolikrát se musel dívat, aby měl takový záběr? Všechno se mi zdálo najednou zvrácené. Vzpomínala jsem, jak často stával u plotu, jak se občas usmíval a mával. Vždycky jsem to brala jako přátelský pozdrav. Teď mi z toho běhal mráz po zádech.
Chtěla jsem telefon odnést na policii, ale bála jsem se. Neměla jsem důkaz, že to skutečně fotil on, i když všechno ukazovalo tím směrem. Fotky byly uložené bez metadat, bez data, bez místa. Jen obyčejné soubory, které mohl vytvořit kdokoli. Přesto jsem věděla, že to nebyla náhoda.
Rozhovor, který všechno změnil
Druhý den jsem ho potkala na chodbě. Usmál se na mě, jako by se nic nestalo, a zeptal se, jak telefon slouží. Než jsem stihla odpovědět, dodal, že tam prý asi nechal pár starých fotek. Jen jsem přikývla. V tu chvíli se na mě podíval zvláštním způsobem – jakoby chtěl vědět, jestli jsem něco viděla.
Nevydržela jsem to. Řekla jsem mu, že jsem našla něco, co tam být nemělo. Nezapíral. Jen se pousmál a řekl: „Měla jste to nechat být.“ Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co odešel.
Od té doby
Telefon jsem hned ten den zabalila a zamkla do zásuvky. Po pár dnech jsem ho odnesla na policii, i když jsem věděla, že to možná nikam nepovede. Od té doby se mu vyhýbám, nepromluvila jsem s ním ani slovo. Občas ho vídám z okna, jak si venku zapaluje cigaretu a dívá se mým směrem.
A pokaždé, když beru do ruky mobil, mám zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Že někde za objektivem může být zase někdo, kdo se dívá beze slov. A já už nikdy nebudu mít jistotu, že jsem opravdu sama.
