Článek
Nápad, který zněl až podezřele dobře
Už několik měsíců jsme se motali v kruhu. Lidi do gastronomie se shánějí čím dál hůř a ti, co přijdou, často vydrží pár směn. Byla jsem unavená z inzerátů, pohovorů a neustálého zaškolování. Když mi někdo zmínil možnost vzít do kuchyně seniora na výpomoc, přišlo mi to skoro jako spása.
Představovala jsem si někoho, kdo má čas, nepotřebuje plný úvazek a ocení klidnější tempo. My jsme nehledali šéfkuchaře ani kreativce, jen pomocné ruce. Mytí nádobí, krájení zeleniny, základní úklid. Nic, co by se nedalo za pár hodin naučit. Odměna skromná, ale férová, domluva jasná. Říkala jsem si, že takhle přece mohou být spokojení všichni.
První den v kuchyni
Hned ráno mi bylo trochu jasné, že to nebude ideální. Nešlo o věk jako takový, ale o tempo a přístup. Než jsme se dostali k práci, strávili jsme dlouhé minuty vysvětlováním úplných základů. Kde co je, jak se co dělá, proč se některé věci prostě musí udělat hned a ne až za chvíli.
V provozu, kde se vaří obědy a lidé stojí frontu, není prostor na dlouhé pauzy ani na rozjímání nad každým krokem. Přesto se práce neustále zastavovala. Něco bolelo, něco nešlo, něco bylo zbytečně složité. Místo úlevy jsem měla pocit, že jsem spíš další ruce navíc, které musí hlídat každou maličkost.
Když pomoc začne brzdit
Během dopoledne jsem si uvědomila jednu nepříjemnou věc. Nejen že se práce nezrychlila, ona se reálně zpomalila. Ostatní v kuchyni museli neustále kontrolovat, jestli je všechno hotové, čisté a udělané správně. Některé úkoly se musely předělávat, jiné zůstávaly rozdělané.
Nešlo o neochotu, spíš o to, že náš provoz vyžaduje určitou fyzickou i mentální svižnost. Rychlé reakce, schopnost zvládnout stres, občas i chaos. A tady se ukázalo, že to není otázka dobré vůle, ale reality. Já sama jsem byla po pár hodinách vyčerpanější než obvykle a začínala jsem být nervózní z každé další objednávky.
Rozhodnutí, které přišlo rychle
Po skončení směny jsem si sedla v zázemí a bylo mi jasné, že takhle to dál nejde. Původní myšlenka byla možná hezká, ale praxe byla jinde. Nešlo to svést na špatný den ani na nezvyk. Ten nesoulad byl zkrátka příliš velký.
Bylo mi to lidsky líto. Věděla jsem, že ten člověk se snažil a že pro něj ta práce něco znamenala. Zároveň jsem ale musela myslet na chod bistra, na tým i na sebe. Nemohla jsem si dovolit experiment, který nás stojí energii, čas a peníze. Řekla jsem to na rovinu, bez obalu, ale slušně.
Ticho po zavřených dveřích
Když za sebou zavřel dveře, zůstalo po něm zvláštní ticho. Ne úleva, spíš potvrzení, že některé cesty se uzavřou hned na začátku. Ten den jsem pochopila, že dobrý úmysl nestačí. V gastronomii se hraje na výkon, rytmus a sehranost, a to někdy bolí přiznat.
Od té doby už podobné nápady neposuzuji podle toho, jak hezky znějí, ale podle toho, jak budou fungovat v pondělí v poledne, když se kuchyň zaplní hlukem a nikdo nemá čas zpomalit. Právě tam se totiž ukáže, jestli má něco šanci obstát.
