Článek
Když už se nikdo neptá
Telefon zazvonil vždycky stejně. Žádné prosby, žádné domlouvání. Jen informace, že děti přivezou v tolik a tolik. Všimla jsem si, že se mě dcera už ani nesnaží ptát, jestli se mi to hodí. Počítala se mnou jako s pevnou součástí svého programu.
Nechtěla jsem si to připustit hned. Říkala jsem si, že to přeháním. Jenže pokaždé, když jsem měla vlastní plány, automaticky jsem je posunula. Ne proto, že by mě o to někdo žádal. Prostě proto, že to bylo očekávané.
Myšlenka, která mi nešla z hlavy
Jednou mě napadla jednoduchá věc. Co by se stalo, kdybych řekla ne. Ne proto, že nemůžu, ale proto, že nechci. Ne ve zlém, ne vyčítavě. Jen obyčejné odmítnutí. Chtěla jsem vědět, jestli jsem pro dceru babička, nebo jen jistota, se kterou se automaticky počítá.
Upřímně jsem se trochu bála. Ne reakce dětí, ale reakce dospělého člověka. Přesto jsem se rozhodla to udělat.
Vědomé odmítnutí
Když mi volala, odpověděla jsem klidně, že tentokrát hlídat nebudu. Žádné dlouhé vysvětlování. Jen že mám jiné plány. Bylo ticho. Pak otázka proč. Odpověděla jsem stejně klidně, že prostě nechci měnit své věci.
Reakce přišla rychle a byla přesně ta, kterou jsem potřebovala vidět.
To, co mě zarazilo nejvíc
Místo pochopení přišla podrážděnost. Náznak obviňování. Věta o tom, že přece hlídám vždycky a že by se se mnou mělo počítat. V tu chvíli mi bylo jasné, že ten test splnil svůj účel.
Nešlo o konkrétní den. Šlo o to, že moje role byla vnímaná jako povinnost. Že moje rozhodnutí nebylo brané jako rovnocenné. Že odmítnutí nebylo vnímáno jako normální možnost.
Nepříjemné ticho mezi námi
Další dny byly zvláštní. Komunikace byla chladnější. Nebylo to vyřčené nahlas, ale bylo to cítit. A právě to mě utvrdilo v tom, že problém nebyl v mém odmítnutí, ale v očekávání, které kolem mě vzniklo.
Došlo mi, že kdybych to nikdy neudělala, jela bych dál ve stejném režimu. Unavená, ale mlčící. Ochotná, ale neviditelná.
Malý krok, který ukázal hodně
Od té doby už se mě občas ptá. Ne vždy, ale rozdíl tam je. Hlavně se ale změnilo něco ve mně. Už vím, že když se člověk nikdy neozve, okolí si zvykne. A pak je překvapené, když se najednou ozve nahlas.
Ten jeden den, kdy jsem hlídání odmítla jen proto, abych viděla reakci, mi ukázal víc než roky tichého přizpůsobování. A i když to nebylo příjemné, bylo to nutné.
