Článek
První signály
Na projektu jsem dělala dlouho a věřila jsem, že se mi konečně rýsuje šance posunout se dál. Kolega se poslední týdny nechal víc vtahovat do mých úkolů a já jsem byla ráda, že má o věc zájem. Jenže během schůzek začal mluvit o myšlenkách, které jsem mu říkala jen tak mezi řečí. Nejdřív jsem si říkala, že je to náhoda, ale opakovalo se to pokaždé. Bylo mi jasné, že to je z jeho strany vypočítavost a účelová snaha.
Když mi to docvaklo
Zlom přišel ve chvíli, kdy šéf pochválil kolegu za návrh, který jsem napsala já. Popisoval přesně to, co jsem mu posílala minulý týden. Kolega seděl naproti mně a ani se neobtěžoval podívat mým směrem. Šéf už plánoval, že by ho mohl posunout do vedení projektu, protože prý umí převzít iniciativu. Seděla jsem tam a měla pocit, že mi někdo vymazal práci přímo před očima.
Povýšení, které mě zlomilo
Když oficiálně oznámili, že kolega postupuje, celé oddělení mu tleskalo. Já jsem v ten moment věděla, že pokud neřeknu nic, pohltí mě to. Večer jsem sepsala klidný, věcný mail se všemi podklady a poslala ho šéfovi. Nešlo o žádné drama, jen jsem chtěla uvést věci na pravou míru. Nesnáším křivdu a v tomto případě se to ve mně projevilo se vším všudy.
Tvrdý dopad reality
Další den si mě šéf pozval a jeho tón se změnil. Řekl, že vytvářím napětí v týmu a že moje pojetí spolupráce je problém. Když jsem se pokusila bránit, přerušil mě. Do hodiny jsem měla na stole dohodu o ukončení pracovního poměru. Údajně pro dobro všech.
Dny poté
Když jsem odcházela z budovy, věci jsem nesla v malé krabici a připadala jsem si směšně. Ale jak jsem šla domů, uvědomila jsem si, že už nechci být součástí místa, kde se cizí práce bere jako běžná věc a pravda je přítěží. A i když mě to bolelo, nebylo to moje selhání. Jen jsem odmítla stát potichu v koutě, kde mě chtěli mít.
