Článek
Nečekaný dárek
V práci jsme se poslední týdny sotva bavily. Dřív jsme si rozuměly, ale pak mezi námi začalo být napětí. Nevím přesně proč, možná kvůli novému projektu, kde jsme obě chtěly ukázat, že na to máme. Když mi ale přinesla ten košík, myslela jsem, že to je pokus o smíření. Usmála jsem se, poděkovala a odnesla si ho domů s pocitem, že je mezi námi snad zase všechno v pořádku.
Odpoledne v kuchyni
Když jsem přišla z práce, postavila jsem košík na linku a pustila se do čištění hub. Bylo jich opravdu hodně. Většinou hřiby a pár lišek. Vůně lesa se mi rozlila po bytě a připomněla mi dětství, kdy jsme s rodiči chodili na houby každou neděli. Byla to pro mě uklidňující činnost. Všechno šlo v klidu, dokud jsem se nedostala na dno.
Papírek mezi jehličím
Pod poslední vrstvou hub jsem našla zmuchlaný kus papíru. Byl trochu vlhký, ale čitelný. Rozbalila jsem ho a četla krátký vzkaz: „Vím, co děláš.“ Nic víc, žádný podpis, žádné vysvětlení. Na chvíli jsem ztuhla.
Zmatení a pochybnosti
Sedla jsem si ke stolu a přemýšlela, jestli to má být vtip. Jenže to tak nevypadalo. V práci jsem opravdu měla menší tajemství. Ne nic hrozného, ale dost na to, aby to mohlo vyvolat problémy. Nedávno jsem totiž udělala chybu v jedné zprávě pro vedení, kterou jsem se snažila zamaskovat, protože jsem se bála, že by to mohlo ohrozit naši zakázku. O tom věděla jen ona, protože jsem jí to nechtěně naznačila, když jsem si stěžovala, jak je projekt stresující.
Rostoucí napětí
Druhý den v kanceláři jsem ji pozorovala. Chovala se naprosto normálně, jako by se nic nestalo. Dokonce se znovu usmívala a ptala, jestli mi houby chutnaly. Srdce mi tlouklo tak, že jsem sotva odpověděla. Pořád jsem nevěděla, jestli ten vzkaz byl od ní, ale kdo jiný by o tom mohl vědět?
Pocity viny
Celý den jsem se nemohla soustředit. Pořád jsem si přehrávala tu chvíli, kdy jsem četla ten krátký text. Cítila jsem se odhalená. Jako by někdo otevřel zásuvku, do které jsem schovala věc, na kterou se nechci dívat. K večeru jsem už byla rozhodnutá. Napíšu vedení, přiznám chybu a přijmu důsledky. Cokoliv bylo lepší než ten tíživý pocit nejistoty.
Den poté
Odeslala jsem e-mail a čekala, co se stane. Místo výčitky přišla odpověď, že chyba byla zachycena už dřív a že je všechno v pořádku. Nikdo se nezlobil, nikdo mě neobviňoval. Kolegyni jsem se pak odpoledne podívala do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem se usmála upřímně.
Závěr, který jsem nečekala
O pár dní později jsem našla v kanceláři na stole malý papírek. Tentokrát na něm stálo jen: „Dobře jsi to udělala.“ A pod tím nakreslená malá houba. V tu chvíli jsem pochopila, že ten první vzkaz nebyl o vydírání. Byl to její způsob, jak mě donutit postavit se sama sobě.
