Článek
Ráno v kanceláři
Tu sukni jsem si koupila náhodou, když jsem šla jen pro šampon. Visela na figuríně u vchodu a hned mě napadlo, že by se hodila k mému svetru. Nebyla drahá, ale nepůsobila levně. Když jsem si ji druhý den oblékla do práce, měla jsem dobrý pocit sama ze sebe.
Hned dopoledne si mě kolegyně prohlédla a řekla: „Ta sukně je fakt hezká, odkud ji máš?“
Řekla jsem jí obchod a ještě jsme se chvíli bavily o oblečení. Působilo to normálně, prostě běžný rozhovor u kávovaru. Neřešila jsem to dál.
Překvapení o pár dní později
Asi za týden přišla do práce v úplně stejné sukni. Stejná barva, stejný střih, i délka. Na první pohled to bylo jasné. Chvíli jsem si říkala, že je to náhoda. Jenže pak za mnou přišla sama.
Řekla: „Já ji mám už docela dlouho, jen jsem ji teď vytáhla ze skříně.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Jen jsem kývla a řekla něco jako že je fajn, že jsme se trefily do stejného stylu. Uvnitř mi to ale bylo divné. Pamatuju si přesně, jak se mě ptala, odkud ji mám.
Ten den jsem si začala víc všímat, jestli ji nosí často. Neměla jsem pocit, že bych ji v ní někdy předtím viděla.
Malé detaily, které mi nešly z hlavy
Začala jsem si všímat drobností. Třeba že ji měla vždy, když jsem si ji vzala já. Nebo že ji najednou zmiňovala před ostatními.
Jednou u oběda řekla: „Já mám tenhle typ sukní ráda už roky.“
Nikdo na to nereagoval, ale já jo. V hlavě jsem si říkala, že to přece není pravda. Nešlo o tu sukni jako takovou. Spíš o ten pocit, že se přepisuje něco, co se reálně stalo jinak.
Zároveň jsem nechtěla dělat scénu. Přišlo mi to moc malé na nějaké řešení. Jen mě to začalo trochu štvát.
Když jsme zůstaly samy
Jednou jsme zůstaly v kanceláři samy. Zase ji měla na sobě. Řekla jsem jen: „Je zajímavé, jak jsme si koupily stejnou věc skoro ve stejnou dobu.“
Odpověděla: „Já ji mám fakt dlouho, jen ji nenosím pořád.“
Už jsem to nerozváděla. Neměla jsem chuť se hádat kvůli kusu oblečení. Jen jsem cítila takové zvláštní napětí mezi námi, které tam dřív nebylo.
Jak to zůstalo viset ve vzduchu
Od té doby ji občas potkám ve stejné sukni a už to neřeším. Jen pokaždé vím, že si pamatuju, jak to bylo. Není to nic velkého. Jen jedna z těch pracovních věcí, které nejsou příjemné, ale zároveň nejsou dost velké na to, aby se řešily nahlas.
Minulý týden jsme stály u tiskárny a ona zase řekla něco o tom, jak ten střih nosí už dlouho. Já jen přikývla a dál jsem se soustředila na papíry. V té chvíli jsem si hlavně přála, aby už tiskárna konečně domlela a já si mohla sednout zpátky ke stolu.
