Článek
Začalo to nenápadně
Kolegyně seděla u vedlejšího stolu. Byla hlasitá, vtipná a ostatní ji měli rádi. Jednou mi místo jména řekla přezdívku. Byla infantilní a hloupá, ale všichni se zasmáli. Usmála jsem se taky. Říkala jsem si, že o nic nejde a že přeháním.
Jenže ona v tom pokračovala. Každý den něco nového. Před lidmi, na poradách, dokonce i v mailech. Přezdívky se točily kolem mé postavy, hlasu a způsobu, jakým mluvím. Nebyly sprosté, ale byly ponižující. Když jsem ji poprosila, aby s tím přestala, zareagovala smíchem a tím, že si dělá legraci.
Smích, který se netýkal mě
Postupně jsem si všimla, že se smějí hlavně ostatní. Já už ne. Přestala jsem se zapojovat do debat, chodila jsem na obědy sama a začala jsem si kontrolovat, jak mluvím a jak se hýbu. V hlavě jsem měla neustále pocit, že jsem divná a že si za to vlastně můžu sama.
Nejhorší bylo ticho kolegů. Nikdo se neozval. Nikdo neřekl, že je to nevhodné. Někteří se dokonce přidali a začali přezdívky používat také, protože to považovali za součást firemní atmosféry.
Cesta za šéfem
Dlouho jsem váhala, než jsem šla za nadřízeným. Připadala jsem si slabá. Nakonec jsem mu klidně popsala, co se děje a že mi to vadí. Čekala jsem, že to vezme vážně, nebo alespoň že se zamyslí.
Jeho reakce mě zaskočila. Řekl mi, že kolegyně nic špatného nemyslí a že jsem zkrátka přecitlivělá. Doporučil mi, ať si z toho nic nedělám a zkusím pracovat na své odolnosti. Z kanceláře jsem odešla s pocitem studu, jako bych udělala něco nevhodného já.
Když se vina otočí
Po tom rozhovoru se ze mě stal klidný terč. Kolegyně si byla jistá, že jí nic nehrozí, a já jsem věděla, že se nemám kam obrátit. Přezdívky pokračovaly, jen jsem na ně už nereagovala. Nedělalo mi to lépe, jen jsem se stáhla a začala fungovat na autopilota. Každý den jsem odcházela domů vyčerpaná tím, kolik energie mě stojí předstírat, že je všechno v pořádku.
Definitivní chvíle nepřišla jako hádka ani slzy. Byla tichá. Seděla jsem u stolu, slyšela, jak se znovu chechtá, a došlo mi, že hlavní problém už není ona, ale to, že tu zůstávám. Ten den jsem si doma otevřela notebook a začala hledat jinou práci. Ne proto, že bych prohrála, ale proto, že jsem odmítla dělat, že tohle je normální.
