Článek
Podivné náznaky v kanceláři
Dlouho jsem měla pocit, že se v mé kanceláři něco děje, když nejsem přítomná. Tu a tam jsem našla přesunuté věci, otevřené složky nebo pohrabané papíry. Připisovala jsem to vlastní nepozornosti. Práce byla náročná a já měla hlavu plnou úkolů. Nikdy mě nenapadlo, že by tam někdo mohl vstupovat záměrně. Jenže kolegyně si začala všímat věcí, kterých já si nevšimla. Jakmile jsem odešla dřív, věděla to. Vracela jsem se druhý den a cítila zvláštní pach cizí přítomnosti, který jsem neuměla popsat.
Rozhovor, který všechno změnil
Jedno odpoledne jsme šly společně domů. Kolegyně se zastavila, podívala se na mě a řekla jedinou větu, kterou se odvážila dlouho nosit v hlavě. Použila ji jako varování. Zopakovala, že šéf pravidelně chodí do mé kanceláře hned po mém odchodu. Prý tam stojí, prohlíží si moje věci, otvírá zásuvky a někdy se posadí na moje místo. Řekla mi, že jednou slyšela, jak si polohlasem říká, že by to neměla vědět. Využila jsem jednu dvojici uvozovek a řekla jí, že tomu nerozumím. Jen kývla a ujistila mě, že to viděla vícekrát a že už se na to nemůže dívat.
Šok a bezmoc
V tu chvíli mi došlo, že to nebyla náhoda. Že jsem si nevymýšlela, když jsem cítila něco zvláštního. Představa, že někdo cizí sedí za mým stolem a projíždí moje věci, mnou otřásla tak silně, že jsem se musela zastavit. Šéf byl vždy přehnaně zvědavý, ale myslela jsem si, že jde jen o jeho povahu. Nikdy bych nečekala, že překročí hranici natolik, že bude chodit do osobního prostoru zaměstnance bez svolení. V hlavě se mi honilo, co všechno mohl vidět. Moje poznámky, připomínky, rozpracované projekty i soukromé věci, které jsem si nechávala v šuplíku. Cítila jsem se, jako by mi někdo prohledal byt.
Rozhodnutí odejít
Večer jsem doma seděla dlouho do noci. Nepřemýšlela jsem nad variantami. Nebyla možnost něco řešit nebo si stěžovat. Nedokázala bych tam po tom všem sedět a tvářit se, že se nic nestalo. Po celou kariéru jsem si vždy zakládala na tom, že mám svoje místo pod kontrolou. Věděla jsem, kde co mám. A najednou jsem zjistila, že tam někdo vstupoval s naprostým klidem a bez respektu. Ráno jsem přišla do práce dřív. Sedla jsem si ke stolu, podívala se na svoje věci a uvědomila si, že je to naposledy. Sepsala jsem výpověď a nechala ji na sekretariátu. Nečekala jsem na reakci. Nechtěla jsem slyšet vysvětlení. Stačilo mi vědět, že odcházím.
