Článek
Jak to u nás bylo nastavené od začátku
Od narození dětí bylo tak nějak samozřejmé, že se o ně starám hlavně já. Partner chodil do práce, já byla doma. Tchyně to brala jako přirozený stav věcí a často mi připomínala, že děti potřebují matku. Hlídání z její strany nabízela spíš výjimečně a vždy s poznámkou, že já jsem ta hlavní a vlastně jediná správná osoba, která má být s dětmi doma.
Dlouho jsem to neřešila. Byla jsem unavená, zavřená mezi čtyřmi stěnami a měla pocit, že to tak má být. Postupně jsem ale začala cítit, že mi něco chybí. Kontakt s lidmi, práce, pocit, že mám i jinou roli než jen pečující osobu. Nešlo o peníze, šlo o hlavu.
Rozhodnutí vrátit se do práce
Když jsem se rozhodla nastoupit zpět do práce, nebylo to ze dne na den. Dlouho jsem to zvažovala, řešila hlídání, mluvila s partnerem. Domluvili jsme se, že se budeme střídat, případně že občas pomůže i tchyně. Brala jsem to jako logický krok, ne jako revoluci.
O to víc mě překvapila reakce, která přišla. Jakmile jsem to tchyni řekla, změnil se tón. Z klidné konverzace se stalo kázání. Dozvěděla jsem se, že děti budou strádat, že práce počká a že matka má být s dětmi doma, dokud jsou malé. Všechno bylo podané tak, jako bych jednala sobecky.
Obvinění, které mě zasáhlo
Nejhorší chvíle přišla ve chvíli, kdy mi řekla, že svým rozhodnutím ničím rodinu. Že dávám práci před děti a že jednou budu litovat. Ta věta se mi zaryla do hlavy. Ne proto, že bych si myslela, že má pravdu, ale proto, že přišla od člověka, který se tvářil jako ochránce rodinných hodnot.
Snažila jsem se vysvětlit, že děti nejsou opuštěné, že budou v bezpečí a že spokojená matka je pro ně důležitá. Marně. V jejích očích jsem selhala už tím, že jsem si dovolila chtít něco pro sebe. Partner se mě snažil bránit, ale bylo vidět, že je v nepříjemné pozici mezi dvěma stranami.
Tlak, který nepřichází jen zvenčí
Po tom rozhovoru jsem měla výčitky. Ne proto, že bych změnila názor, ale protože tlak byl silný. Najednou jsem o sobě pochybovala. Každé ráno jsem přemýšlela, jestli jsem opravdu tak špatná matka, jak mi bylo naznačeno. Zároveň jsem cítila vztek. Proč se očekává, že žena všechno obětuje, zatímco u mužů se to bere jako samozřejmost.
Postupně mi došlo, že tenhle spor není jen o hlídání dětí. Je o kontrole a o představě, že existuje jen jeden správný model rodiny. Model, kde žena mlčí, přizpůsobí se a nepřekračuje hranice, které jí někdo jiný nastavil.
Kde to stojí dnes
Do práce jsem nastoupila. Děti jsou v pohodě, usmívají se, mají režim a ví, že se k nim vždy vracím. Vztahy v rodině jsou chladnější, než bych si přála, ale naučila jsem se s tím žít. Už se nesnažím každému vysvětlovat své rozhodnutí. Pochopila jsem, že ne každý nesouhlas znamená chybu na mé straně a že někdy je ticho lepší než nekonečné obhajování vlastního života.
