Článek
Dopoledne, které vypadalo jako volno
Ten den byl obyčejný. Odpovídala jsem na maily, připravovala podklady a mezi tím jsem si odskočila na balkon. Slunce svítilo tak akorát, nebyla zima ani horko. Káva byla spíš nutnost než požitkářství. Pracovní tempo jsem měla v hlavě, ne na očích okolí. V teplácích, s rozcuchanými vlasy, ale soustředěná.
Z ulice to muselo působit jinak. Žena sedící na balkoně, nohy nahoře, hrnek v ruce. Žádný spěch, žádný kostým, žádná kancelář. Jen klid. V tu chvíli mi to bylo jedno. Práce z domova mi už přišla normální, žádný luxus ani výjimka.
Poznámka, která nebyla myšlená zle
Když jsem zvedla hlavu od obrazovky, všimla jsem si souseda dole. Podíval se nahoru a s úsměvem prohodil něco ve smyslu, že bych si taky někdy mohla zajít do práce. Řekl to lehce, skoro vtipně. Nezastavil se, nečekal odpověď. Šel dál.
Zůstala jsem sedět a koukala do monitoru, aniž bych vnímala text. Ta věta se mi zasekla v hlavě. Nebyla urážlivá, nebyla ani hrubá. Právě to bylo horší. Byla to poznámka, která vycházela z představy, že práce musí nějak vypadat. A že to, co dělám já, tak nevypadá.
Proč mě to zasáhlo víc, než jsem čekala
Nešlo o souseda. Šlo o to, že jsem si najednou uvědomila, jak moc i já sama někdy pochybuju. I když splním všechny úkoly, i když sedím u počítače celý den, stejně mám občas pocit, že to není dost vidět. Že když nejsem zavřená v kanceláři, tak si to musím obhajovat.
Ta poznámka otevřela něco, co ve mně už bylo. Neustálou potřebu dokazovat, že pracuju. Že si ten klid nekradu. Že si kávu na balkoně nezasloužím jen tak. Najednou jsem se přistihla, že zavírám notebook a jdu dovnitř, aby mě nikdo znovu neviděl.
Neviditelná práce a tiché pochybnosti
Práce z domova je zvláštní v tom, že je neviditelná. Nikdo nevidí hodiny přemýšlení, rozhodování, psaní a mazání. Vidí jen ten moment, kdy si sednu na chvíli ven. A i já sama si pak někdy připadám, že bych měla sedět rovně, vážně a ideálně někde, kde je práce na první pohled poznat.
Uvědomila jsem si, jak snadno převezmu cizí pohled a udělám z něj vlastní měřítko. Stačí krátká věta a celý den je najednou jiný. Místo klidu přišla nervozita, místo soustředění lehký stud. Přitom se na mé práci nezměnilo vůbec nic.
Zbytek dne už byl jiný
Zbytek dne jsem odpracovala stejně jako jindy. Úkoly zmizely jeden po druhém, maily byly odeslané, termíny splněné. Přesto jsem měla pocit, že jsem o něco přišla. Ne o čas, ale o lehkost, se kterou jsem ráno seděla venku.
Večer jsem se na balkon vrátila znovu. Bez notebooku, bez kávy, jen tak. Dívala jsem se dolů na ulici a došlo mi, že většina lidí nikdy neuvidí, co všechno se odehrává mezi těmi zdmi. A že možná ani nemusí. Důležité je, abych to viděla já sama a nemusela se kvůli jedné větě přesouvat zpátky dovnitř.
