Článek
Jak ke změně došlo
Ve firmě jsem byla spokojená, i když moje pozice nebyla nijak výrazná. Měla jsem jasně dané úkoly, minimum stresu a klidný vztah s nadřízeným. Kolegyně seděla o patro výš, měla lepší plat, větší pravomoci a zvenku to vypadalo, jako vysněné místo. Jednoho dne mi řekla, že by si chtěla práci zjednodušit a že já jsem ideální náhrada. Prý na to mám, prý by mi to otevřelo dveře. Znělo to jako důvěra a uznání. Souhlasila jsem bez dlouhého přemýšlení.
První nadšení
Začátek byl opojný. Nová kancelář, nový titul, pocit, že jsem si polepšila. Lidé mi gratulovali a já měla pocit, že se posouvám. Kolegyně se přesunula na moje původní místo a působila uvolněně, skoro až vesele. Říkala, že si konečně odpočine. Neviděla jsem v tom nic podezřelého. Byla jsem ráda, že mi někdo pomohl výš, aniž bych si o to musela říkat.
Drobná varování
Už po pár dnech mi ale začalo být jasné, že něco nesedí. Agenda byla nepřehledná, spousta věcí nebyla dokončená a odpovědnosti se prolínaly. Často jsem slyšela větu „tohle už bys měla vědět“. Když jsem se ptala kolegyně, odbyla mě s tím, že se to prostě musí zvládnout. Začala jsem zůstávat déle v práci, doma jsem byla myšlenkami pořád ve firmě. Přesto jsem si říkala, že je to jen o zvyku.
Co všechno to místo obnášelo
Postupně vycházelo najevo, že pozice, která vypadala prestižně, byla ve skutečnosti odkladištěm problémů. Komunikace s náročnými klienty, konflikty mezi odděleními, tlak shora bez jasných zadání. Všechno, co se jinde nechtělo řešit, skončilo na mém stole. Kolegyně na svém novém místě měla klid, jasnou pracovní dobu a žádnou odpovědnost navíc. Začala jsem chápat, proč se ho tak ochotně vzdala.
Změna chování
Nejvíc mě zasáhlo, jak se ke mně kolegyně začala chovat. Už nebyla podpůrná ani vstřícná. Když jsem byla přetížená, jen pokrčila rameny. Dokonce si občas posteskla, jak je ráda, že už tu práci nedělá. V tu chvíli mi došlo, že nešlo o moji příležitost, ale o její úlevu. Já byla jen řešení, které se nabízelo samo.
Chvíle tichého pochopení
Jedno ráno jsem přišla do práce dřív než obvykle a seděla sama v kanceláři. Dívala jsem se na seznam úkolů a cítila, jak se mi svírá žaludek. Došlo mi, že jsem si polepšila jen na papíře. Místo uznání jsem získala stres, místo podpory samotu. A kolegyně, která mi údajně chtěla pomoct, si mezitím v klidu dělala svou lehčí práci o pár dveří dál. V tom tichu mi konečně došlo, že ne každé povýšení je výhra a ne každá nabídnutá ruka míří správným směrem.
