Článek
První narážky v kanceláři
V práci se občas řeší všechno možné, od receptů až po nejnovější seriály. Často ale přijde řeč i na dovolené. Já jsem ten typ, co tráví volno spíš na chalupě nebo u rodičů na zahradě. Mně to nevadí, nikdy jsem si nepotrpěla na exotiku. Jenže moje kolegyně Radka je přesný opak. Každý rok letí dvakrát k moři a ráda se tím chlubí. Tentokrát se mě mezi řečí zeptala, kam pojedu já. Odpověděla jsem, že nikam, protože na to teď nemám. Rozesmála se a pronesla něco v tom smyslu, že to přece není možné, když máme stejnou práci.
Pocit trapnosti
Bylo mi nepříjemné, jak se na mě dívala. Jako bych byla lenivá nebo neuměla hospodařit. Přitom já dobře vím, jak s penězi zacházím. Platím nájem, energie, pomáhám i mámě, která je v důchodu. Na zbytečnosti neutrácím. Když jsem viděla, že její úšklebek neustává, rozhodla jsem se jí to vysvětlit.
Rozdíly v platech
Řekla jsem jí, kolik přesně dostávám čistého. Myslela jsem, že mi to možná neuvěří, ale její reakce byla okamžitá. Zrudla a úplně ztichla. Ukázalo se, že má o několik tisíc víc. Přitom děláme stejnou práci, sedíme v jedné kanceláři a máme i podobnou délku praxe. V tu chvíli jsem pochopila, že její smích nebyl zlomyslný, ale spíš z nevědomosti. Netušila, že se mezi námi skrývá takový rozdíl.
Ticho po bouři
Od toho dne už se k dovoleným přede mnou moc nevyjadřuje. Vždycky to jen zmíní letmo a rychle změní téma. Myslím, že ji to opravdu zarazilo. Pro mě to ale byla zvláštní zkušenost. Uvědomila jsem si, že někdy lidé soudí podle svých možností a nedokážou si představit, že druzí mají jiné podmínky.
Poslední myšlenka
Nechci z toho dělat drama, ale od té chvíle mám jasno. Nikomu už se nemusím omlouvat za to, že netrávím dovolenou na pláži. Když si sednu na lavičku u lesa a poslouchám zpěv ptáků, připadám si svobodněji než mezi lehátky u hotelového bazénu.
