Článek
Jak jsem si vydělala
Před časem jsem začala dělat placený doprovod na společenských akcích. Doprovázím úspěšné muže na večeře, plesy nebo konference. Žádné intimnosti, žádné návrhy. Jen konverzace, úsměv, přítomnost. Chtěli hezkou společnici, která umí vystupovat. Byla to práce, která mě neurážela a kterou jsem dělala s respektem. A vydělala jsem si víc, než bych kdy mohla za běžný plat.
Když se lidé začnou ptát
Nejdřív to byly nevinné otázky. Kde jsem na to vzala, jestli jsem si vzala půjčku, nebo jestli mám nového chlapa. Odpovídala jsem neurčitě, protože jsem věděla, že pravda by vyvolala jen řeči. Jenže v naší ulici se zvědavost mění v posedlost rychleji než vítr otočí směr.
Když se to rozkecalo
Jednoho dne jsem slyšela, jak sousedka přes plot říká, že „to moje auto má určitě od chlapa“. Druhý den už si šeptali všichni. Když jsem šla ven, zmlkli. Někdo se usmíval falešně, jiní raději přecházeli na druhý chodník. Zprávy o tom, že doprovázím milionáře, se šířily rychleji než oheň po suché louce.
Začaly se objevovat posměšky. Když jsem ráno umývala auto, někdo mi do dveří schválně hodil leták s nápisem „slušná práce pro ženy“. Jiní přestali zdravit úplně. Nikdo se nezeptal, jak to opravdu je, všichni měli jasno.
Život mezi pohledy
Z ulice, kde se lidé dřív zdravili a půjčovali si nářadí, se stalo tiché bojiště. Když jdu kolem, cítím jejich pohledy. Někteří mě litují, jiní pohrdají. Nikdo se nezamýšlí nad tím, že jsem prostě našla způsob, jak si vydělat poctivě. Jen proto, že jsem žena, co si vydělala na auto sama, se stala trnem v oku.
Co zůstalo
Teď už vím, že nejvíc lidí naštve, když se někdo zvedne bez jejich pomoci. Moje auto stojí na příjezdové cestě jako tichý důkaz toho, že jsem si ho koupila sama. Každé ráno, když do něj sedám, slyším to ticho kolem. A možná, že právě to ticho má větší cenu než všechny jejich falešné úsměvy.
