Článek
První dojem z obchodu
Manžel mě přemluvil, že bychom měli investovat do staré garáže na okraji města. Cena byla směšná, skoro se to zdálo podezřelé. Já si představovala jen prázdný prostor, kam budeme moct dát kola nebo sezónní věci. Když jsme přebírali klíče, cítila jsem spíš obavy než radost.
Otevírání dveří
První den jsme přišli ke garáži s velkým nadšením. Zámek se zadrhával a museli jsme ho několikrát promáznout olejem, než povolil. Když se vrata konečně otevřela, do nosu mě praštil těžký zatuchlý vzduch. Na první pohled to vypadalo jako skladiště všeho možného. Krabice, staré kusy nábytku, nářadí. Přiznám se, že jsem byla zklamaná a litovala, že jsme do toho šli.
Nečekaný objev
Rozhodli jsme se všechno postupně vytřídit. Vzali jsme si rukavice, pytle na odpadky a pustili se do práce. A právě tehdy se ukázalo, že to nebude jen hromada bezcenných věcí. V jedné zaprášené dřevěné bedně jsme objevili pečlivě zabalené fotoaparáty a objektivy. Nešlo o obyčejné přístroje z obchodů pro turisty, ale o staré profesionální kousky, které podle rychlého hledání na internetu měly hodnotu v desítkách tisíc korun.
Další překvapení
Když jsem otevřela kovový kufřík schovaný za policí, srdce se mi rozbušilo. Uvnitř byla sbírka starých mincí a medailí. Některé byly zastrčené v ochranných obalech, jiné jen volně pohozené. O numismatice jsem nic nevěděla, ale tušila jsem, že tohle nebude obyčejná směs kovů. Manžel pak ukázal na starý zesilovač a gramofon, které tam ležely přikryté plachtou. Po očištění a kontrole jsme zjistili, že jde o vyhledávané značky mezi sběrateli hudební techniky.
Pocity mezi radostí a obavou
Měla jsem zvláštní pocit. Na jednu stranu radost, že jsme narazili na poklad, na druhou strach, jestli ty věci někomu nechybí. Pátrali jsme po předchozím majiteli, ale ukázalo se, že garáž patřila starému muži, který už před lety zemřel. Nikdo z jeho příbuzných se o věci nezajímal a garáž byla prodaná v dražbě spolu s obsahem. To nás uklidnilo.
Co následovalo
Začali jsme postupně čistit, fotit a zjišťovat ceny. Některé kusy jsme si nechali, třeba gramofon, který po letech znovu hraje nádherně. Fotoaparáty a mince jsme nabídli sběratelům a brzy se ozvali první zájemci. Najednou jsme drželi v rukou hodnotu, která několikanásobně převyšovala cenu našeho auta.
Poslední krabice
Nejvíc mě ale zasáhla krabice s dopisy a starými černobílými fotografiemi. Byly tam rodinné snímky, svatby, děti, výlety. Cizí lidé, jejichž život se otiskl do těchto papírů. Cítila jsem zvláštní zodpovědnost, protože to nebyly jen věci na prodej, ale vzpomínky někoho, kdo už tu není. Ty jsme neprodali. Pečlivě jsem je uložila do nové krabice a rozhodla se je uchovat. Možná je už nikdo nikdy nevyzvedne, ale aspoň nezmizí v popelnici.
