Článek
Tehdy byl celý dům plný. Na schodišti se nedalo projít bez toho, aby na vás někdo nečekal u schránky nebo nesl tašky z nákupu. Děti pobíhaly po chodbách, sousedé si půjčovali vajíčka a sůl, o víkendech vonělo vařením ze všech pater najednou.
Dnes jsme tu dva.
Manžel a já.
Nezačalo to najednou. Začalo to pomalu, tak pomalu, že jsem si toho dlouho nevšímala. Nejdřív odešli mladí. Dostali hypotéky, koupili si domy za městem, chtěli zahrady a garáže. Pak odešli jejich rodiče za nimi, aby byli blízko vnoučat. Pak zemřeli ti nejstarší, jeden po druhém, a jejich byty zely prázdnotou rok, dva, než se je podařilo prodat nebo pronajmout.
Ale noví lidé nepřicházeli. Nebo přicházeli na chvíli, na pár měsíců, a zase odcházeli. Panelák nebyl atraktivní, byl starý, výtah byl roky rozbitý a správce domu neměl peníze ani zájem ho opravit. Fond oprav byl prázdný, protože nebylo komu přispívat.
Poslední soused odešel loni v dubnu. Byl to starý pán z pátého patra, bydlel tu sám po ženině smrti, a pak přijela dcera z Německa a odvezla ho. Pomáhali jsme mu nést kufry dolů. Podal nám ruku a řekl, ať se máme. Pak nastoupil do auta a odjel.
Od té doby jsme tu jen my.
Zpočátku to bylo zvláštní. Ne špatné, jen zvláštní. V noci bylo absolutní ticho, žádné kroky nad námi, žádné televize skrz zeď, žádné hlasy na schodišti. Manžel říkal, že se mu lépe spí. Mně ne. Jsem zvyklá na ten šum lidí kolem, i když ho nevnímám vědomě, je tu, a když zmizí, je to jako když přestane tikat hodiny, které jste roky neslyšeli.
Schránky v přízemí jsou všechny prázdné kromě naší. Chodím kolem nich každý den a vždy se na chvíli zastavím. Jsou tam ještě jmenovky. Některé jsem odmontovala a uložila, protože mi připadalo, že by to tak chtěli. Jiné jsem nechala, protože mi připadalo, že je to jediné, co po nich zbylo v tomto domě.
Správce domu nám zavolal loni v létě. Řekl, že uvažují o prodeji budovy. Že je zájem od investora, který by panelák zrekonstruoval a udělal z něj nájemní byty. Zeptal se, jestli bychom byli ochotni odejít. Řekl, že by bylo kompenzováno, že to ještě není rozhodnuté, že nás jen informuje.
Manžel řekl, že si to rozmyslíme.
Pak jsme seděli celý večer u kuchyňského stolu a mluvili o tom. Manžel říkal, že by nový byt byl teplejší, menší, jednodušší na údržbu. Říkal to rozumně a já věděla, že má pravdu. Nový byt by byl teplejší. Menší. Jednodušší.
Ale v tomto bytě se narodily naše děti. V tomto bytě zemřela moje matka, která u nás bydlela poslední dva roky. V tomto bytě jsme prožili čtyřiačtyřicet let a každá zeď to ví, i když to nikde není napsané.
Správci jsme nevolali zpátky.
Nevím jestli to bylo správné rozhodnutí. Někdy ráno, když jdu pro noviny a míjím prázdné schránky a prázdné chodby a výtah, který stále nejede, si říkám, jestli jsme jen dva tvrdohlaví staří lidé, kteří se drží něčeho, co dávno přestalo existovat.
Ale pak se vrátím do bytu, uvaří manžel kávu a my si sedneme k oknu, ze kterého je vidět celá ulice.
To okno máme od osmdesátého prvního.
Zatím neodjíždíme.
